Dne 24.5.2010 vyšla z Ministerstva financí České republiky tisková zpráva s názvem Softwarové pirátství bude stále častěji postihováno jako daňový únik. Mnoho lidí to přejde nevšímavě, protože to hodí do stejného pytle jako jiné podobné zprávy, které souvisejí se „sofwarovým pirátstvím“. Kdo si ale zprávu přečetl a má aspoň částečné povědomí o autorském právu, musel hned pořádně zbystřit.
Ve zprávě (aktuálně publikované znění již neodpovídá tomu původnímu, nicméně podstata zůstala stejná) se totiž lze dočíst například toto:
Analytici IDC odhadují, že na každý dolar vynaložený za legální krabicový software připadají 3 až 4 dolary příjmů, které jdou do kapsy místním servisním a distribučním firmám: „Například za instalaci softwaru, školení uživatelů či služby spjaté s údržbou. To představuje další roční stomilionové daňové výnosy,“ dodal Jan Hlaváč.
nebo:
„Daňová správa se při své kontrolní činnosti již léta běžně zabývá otázkou uznatelnosti výdajů za hardware, které by se bez legálně nabytého softwaru měly stát daňově neuznatelnými, čímž by samozřejmě také došlo k ovlivnění výše základu daně,“ uvedl první náměstek ministra financí Ivan Fuksa s tím, že s rostoucím významem softwaru v ekonomice se zvyšuje i pozornost daňové správy na tuto oblast.
Na první pohled může vypadat bohulibě, že se Jan Hlaváč tolik stará o dobro našeho státního rozpočtu a o servisní a distribuční firmy. Jenže – nenápadné slovo „krabicový“ obnažuje, o co skutečně jde. Objevilo se zde pravděpodobně proto, že BSA (jejímž představitelem je Jan Hlaváč) zastupuje právě firmy, které poskytují, zjednodušeně řečeno, krabicový software.
Faktem samozřejmě je, že pokud se bavíme o penězích jdoucích servisním a distribučním firmám, pak naprosto nezáleží na tom, zda je software krabicový či jiný, a hlavně jakou má licenci. Pokud si někdo pořídí nějaký program přes distributora a platí firmě, která poskytuje podporu, je to úplně stejně v pořádku, jako když si koupí v obchodě krabici a tím pro něj starost o SW končí.
Tolik k první citaci, i když nekončím úplně. Závažnější je ale citace druhá. Představa, že při daňové kontrole budou kontroloři zkoumat každý jednotlivý program v počítači a zjišťovat, zda je pořízen legálně, je tak trochu z jiného světa. Typický uživatel má v počítači přinejmenším desítky programů, často stovky nebo i tisíce. Posuzování legality užívání každého programu by byla mnohahodinová práce pro soudního znalce specializovaného na tuto oblast. Nelze si proto dělat sebemenší iluze, že by toto mohlo být součástí daňové kontroly.
Mnohem pravděpodobnější je, že kontrola bude probíhat tak, že pokud nebude součástí platby za hardware i operační systém, finanční úřad počítač neuzná jako daňový výdaj. Přitom důkazní břemeno bude na kontrolovaném subjektu. To on bude muset prokázat, že je pořízení počítače v pořádku. A bude to mít zatraceně těžké, protože vysvětlovat fungování různých systémů multilicencí nebo dokonce vlastnosti licence GNU GPL někomu, kdo často počítač horko těžko zvládá uživatelsky, bude hodně tvrdý oříšek. Lze tušit, že se to často nepodaří a dojde případně i na soudní žaloby, pokud se někdo nebude chtít hned vzdát.
Co je ale mnohem horší než to, co jsem právě uvedl, je nadměrné rozšiřování kompetencí. Jak by se asi líbilo zemědělcům, kdyby je jejich stáje kromě veterinární správy začala pravidelně kontrolovat ještě celní správa, protože co kdyby se náhodou zvířatům podávalo pašované krmivo? Každá složka veřejné správy má dělat to, k čemu je určena. Rozšiřování záběru různých orgánů vede nevyhnutelně k tomu, že odborná úroveň klesá a výsledná kvalita výkonu veřejné správy samozřejmě taktéž.
Na vydání zprávy ihned reagovaly odborné magazíny, přičemž kontaktovaly jak ministerstvo financí (reakci si můžete přečíst například zde), tak i politické strany s žádostí o vyjádření (odpovědi). Ať si každý udělá svůj názor. Zastávám postoj, že ministerstvo jakožto vysoký orgán státní správy by mělo zůstat zcela neutrální a nemělo by se propůjčovat k lobbyistickým akcím, jako byla tato. Zde zjevně došlo k porušení jednoho ze základních principů právního státu a v extrémním pohledu ho lze považovat dokonce až za nakročení směrem k fašismu.