Reklama
 
Blog | Lukáš Jelínek

Pár slov k bezpečnosti v nemocnicích

Protože Michal Šebek nepovolil diskusi u svého textu ohledně bezpečnosti v nemocnicích, vyjádřím se samostatným článkem. Přestože nesouhlasím s tvrzením o "nulové bezpečnosti", považuji to za důležité a zajímavé téma, které si zaslouží, aby se o něm hovořilo.

„Skandální odhalení“ ve skutečnosti vůbec skandální není. Kdo se občas vyskytuje v různých nemocnicích (ať už třeba jako pacient nebo doprovod někoho jiného), ví, že může narazit na leccos. Na velikosti ani věhlasu nemocnice příliš nezáleží – ve větších nemocnicích se více lpí na dodržování systematických pravidel, na druhou stranu jsou mnohem anonymnější než nemocnice malé, kde se všichni znají.

Problematika bezpečnosti obecně je velmi široká. Nechám stranou věci jako chyby lékařů (záměna párových orgánů, chybná medikace…), záležitosti hygienické (superrezistentní mikroorganismy na odděleních, legionella ve vodovodu apod.) a některé další věci, a zaměřím se na dvě skupiny: identifikaci personálu a přístup k dokumentaci.

Identifikace personálu

Každý pacient by měl vědět, kdo o něj pečuje a zda je to skutečně (z hlediska odbornosti) ten, kdo by to měl být. Tedy například zda mu nějaký výkon provádí opravdu lékař nebo zda mu injekci vpichuje zdravotní sestra. To se týká i toho, když se ho někdo vyptává na informace ohledně zdravotního stavu.

Reklama

V první řadě by měl být každý označen jmenovkou (vždy specifickou pro konkrétní nemocnici), která by nejlépe měla obsahovat i fotografii a nějaké ochranné prvky (nemusí je sice vždy rozeznat pacient, ale měl by toho být schopen personál). Sice to stojí nějaké peníze, ale zase ne moc, a stojí to za to. Že nošení jmenovek musí být povinné a přísně kontrolováno, snad není třeba dodávat.

Za dost důležitou ale považuji ještě jinou věc. V našich krajích bohužel není příliš zvykem, aby se zdravotnický personál pacientům představoval. Tedy něco jako „Dobrý den, jsem Jiří Novotný, jsem chirurg a budu vás zítra ráno operovat. Když se budete chtít na cokoli zeptat, s důvěrou se na mě obraťte…“

V první řadě je to krok k přátelštějšímu zdravotnictví. Pokud je pacient jako knedlík, který si přehazují anonymní lékaři a sestry, nebude se nikdy cítit dobře. Ale má to smysl i z hlediska bezpečnosti. Pokud se pacientovi každý hned zpočátku představí a vysvětlí mu svou roli v celém systému (včetně toho, kdo přesně má právo od něj zjišťovat informace nebo ho ošetřovat), snadněji může být odhalen někdo, kdo tam nemá co dělat.

Je samozřejmě jasné, že na některá oddělení (JIP, operační sál, novorozenecké oddělení…) by nemělo být možné se dostat, aniž by si toho někdo všiml. Nemusí se instalovat složité a drahé zabezpečení pomocí čipových karet (které může stejně selhat, pokud se nedodržují pravidla). Stačí, aby byl na místě vždy někdo, kdo bude sledovat, kdo na oddělení vchází a kdo vychází.

Přístup k dokumentaci

Přístup ke zdravotnické dokumentaci by měl být velmi přísně střežen. Hovoří se hlavně o té papírové dokumentaci (lékařské zprávy, složka pacienta atd.), ve stínu přitom zůstává ta elektronická, o které se samostatně zmíním.

Obecně by měl mít k dokumentaci přístup jen ti, kdo pacienta přímo ošetřují, dále pak jejich nadřízení a také ti, kdo připravují data pro zdravotní pojišťovny (samozřejmě též pacient samotný a ti, u kterých s tím pacient souhlasí). Nelze připustit, aby se dokumenty toulaly někde po nemocnici nebo aby je dostal někdo (byť třeba lékař), kdo s pacientem nemá nic společného.

Týká se to jak papírové dokumentace, které se týkaly i prováděné kontroly, ale hlavně dokumentace elektronické. Bohužel jsem v řadě nemocnic viděl situaci, kdy byla prázdná sesterna, otevřené dveře a přímo proti nim počítač se spuštěným informačním systémem, do kterého byl někdo přihlášen. Tedy v podstatě kdokoliv, kdo by zvládl zacházení se systémem, by mohl procházet elektronickou dokumentaci o pacientech (v rámci oprávnění aktuálního uživatele) dle libosti, nebo tam dokonce něco změnit (pokud by aktuálně přihlášený uživatel měl taková práva).

Co s tím dělat? Nenechávat otevřené dveře, když tam nikdo není (nejde jen o počítač, bývají tam též léky, přístroje apod.). Při odcházení od počítače se důsledně odhlašovat z informačního systému, a to i v případě, že v blízkosti někdo je (každý by měl pracovat pod svým uživatelským účtem, v rámci svých oprávnění) – to se týká hlavně lidí, kteří mají v systému rozsáhlá oprávnění (primář, vrchní sestra apod.).

Shrnutí

Je důležité mít v nemocnici systém, jak čelit rizikům. Ale ještě mnohem důležitější je zajistit jeho naplňování. Všechno je to v lidech – sebelepší systém sám o sobě nic nezajistí. A je to i na nás pacientech, abychom si všímali nedostatků a upozorňovali na ně. Jako obvykle, i tady platí, že to za nás nikdo neudělá.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama