Reklama
 
Blog | Lukáš Jelínek

Proč neomezovat konstrukční rychlost aut

Evropský poslanec Chris Davies navrhl omezit konstrukční rychlost nových automobilů na 162 km/h. Zdánlivě přínosný nápad má ovšem povážlivé trhliny, které z něj dělají pouhé pozlátko pro voliče. Takhle to totiž vypadá, když si někdo něco představuje jak Hurvínek válku.

Nejprve připomenu, že pan Davies je poslancem za Liberální Demokraty. Nějak nemohu přijít na to, co je na jeho názorech liberálního (kromě uvedeného nápadu už má takových na kontě více – například na zavedení speciální daně pro auta s emisemi CO2 nad 200 g/km). Ale to jen tak na okraj.

Nyní k omezení rychlosti. Má to racionální jádro – s rychlostí vozidla roste jak nebezpečí, tak i aerodynamický odpor, potažmo spotřeba a tedy i emise. Až potud v pořádku, a to i v případě, že se nebudeme zabývat tím, jak se do skutečné spotřeby promítne charakteristika motoru.

Jenže jde o něco jiného. Pan poslanec sice neřekl, jak přesně by si to omezení představoval, ale jsou v zásadě jen dvě možnosti – buď instalace dostatečně slabého motoru nebo elektronický omezovač. Každá varianta si zaslouží zvláštní komentář.

Reklama

Nízký výkon motoru

Vypadá to zcela prostě – budou se instalovat jen tak silné motory, aby vozidlo nedosáhlo vyšší rychlost (po rovině) než oněch 162 km/h. Potřebný výkon pro tuto rychlost se pohybuje (u běžných aut, podle aerodynamiky a dalších parametrů) někde v oblasti 35-60 kW.

Problém ovšem je, že je to právě tolik, aby auto této rychlosti dosáhlo. Jakmile přijde stoupání nebo je auto naloženo, výkonové požadavky jdou výrazně nahoru, a to i při mnohem menších rychlostech. Zkuste naložit třeba Fabii 1.2 HTP (40 kW) do úrovně užitečné hmotnosti (v praxi 5 lidí + pár zavazadel), a uvidíte tu „závratnou“ rychlost v kopcích. Připomenu, že vyjet kopec aspoň přijatelnou rychlostí bude znamenat točit motor do vysokých otáček a tedy snižovat účinnost spalování.

A to byl jen jednoduchý příklad. Mnohem horší je to u lehkých užitkových vozů nebo dokonce dodávek. Rozdíl mezi pohotovostní a celkovou hmotností bývá i dvojnásobný. Proto prázdná dodávka „lítá jako drak“, kdežto s plně naloženou má motor co dělat.

Pokud bychom tedy nechtěli, aby plynulost dopravy rapidně klesla a do vzduchu se zbytečně dostávaly emise z motorů pracujících v nevýhodném režimu, musíme tuto cestu zavrhnout.

Elektronický omezovač

Řešení s omezovačem vypadá výrazně lépe. Motor může být bez problémů dimenzován s dostatečnou rezervou, o nepřekročení limitu se postará omezovač, podobně jako u nákladních vozidel.

Ale i omezovače přinášejí komplikace. Nebudu teď hovořit o „potřebě v nouzi rychlost překročit“ protože to je skutečně ojedinělá záležitost. Jde o něco jiného. Většina řidičů nejezdí rychleji než navrhovanou rychlostí – proto se jich omezovač nedotkne a ani ho tedy nepotřebují. Ovšem pak je tu ona malá skupinka těch, kteří mají nutkání jezdit opravdu rychle. Ti se postarají o to, aby byl omezovač eliminován a oni mohli i nadále jezdit dle libosti.

Že to nepůjde? Ale ale… Je veřejným tajemstvím (a na silnici se nacházejí důkazy), že mnoho kamionů má omezovač vyřazený z provozu a jejich řidiči jezdí rychleji, než podle zákona smějí. Úplně stejně půjde omezovač vyřadit i u osobáků. Sice by mohlo vzniknout x různých nápadů, jak tomu zabránit, ale praxe bude vždy jiná.

Kdo bude chtít omezovač vyřadit, ten ho bude mít vyřazený. Bojovat proti tomu bude armáda kontrolorů (placených z našich daní), tito kontroloři, pokud budou vůbec schopni něco odhalit, budou brát úplatky.

Výsledek toho všeho bude, že to všechno budeme platit dvakrát – jednou v ceně vozidla (omezovač), podruhé v nákladech na kontrolní aparát. Kromě toho bude samozřejmě skupina vozidel, která budou stát mimo tento systém – vozidla policie, tajných služeb, politiků apod.

Celý nápad je jednoduše zbytečný – emise by omezil naprosto zanedbatelně, bezpečnost rovněž. Jen by přibyly nové povinnosti, nové kontroly, nové náklady na to všechno. Jako heslo pro voliče je to tedy dobré, o účelnosti lze však značně pochybovat.