O špatném chování mnohých řidičů motorových vozidel (jak osobních, tak nákladních) se mluví prakticky dnes a denně. Málokdy však někdo vzpomene na ty, kteří pohánějí svá vozidla vlastní silou, tedy na cyklisty. Je bohužel smutným faktem, že cyklisté si s dodržováním pravidel dělají těžkou hlavu ještě podstatně méně než řidiči motorových vozidel.
Je s podivem, jak nepředstavitelně riskantně se spousta cyklistů chová. Často jsou to bohužel ti, kteří nejvíce hovoří o tom, jak nebezpeční jsou řidiči automobilů. Že by ale sáhli nejdřív do vlastního svědomí, je ani nenapadne. Nejtragičtější na tom je, že si často nebezpečnost svého chování vůbec neuvědomují a neví tedy ani, co jim hrozí a jak riziko snížit.
Přednost v jízdě
Nedání přednosti v jízdě sice nepatří mezi početně nejvýznamnější přestupky cyklistů, je však jednoznačně nejnebezpečnější. Uvedu to trochu do reality prostřednictvím tří příběhů z posledních dnů.
Malé středočeské město, odpoledne všedního dne. Projíždím po hlavní silnici křižovatkou klasického tvaru, vymezenou čtyřmi domy stojícími v rozích (mezi domy a vozovkou je chodník). V okamžiku, kdy se mi otevře výhled vpravo, zahlédnu cyklistu (mladší muž v cyklistickém dresu, helma na hlavě), který se řítí z vedlejší silnice do křižovatky. Prosviští mi přímo před „čumákem“, taktéž i autu jedoucímu opačným směrem, a pokračuje do navazující ulice.
O pár dní později, jiné město, východní Čechy, pozdní odpoledne. Míjím řadu zaparkovaných aut, zleva je vozovka vymezena dělicím ostrůvkem. V tom zpoza zaparkované dodávky přímo přede mě vystartuje na kole starší chlapík v montérkách. Ani se nepodíval!
Opět východní Čechy, předměstí většího města, časně ráno. Starší žena jede na kole po chodníku (!). Náhle však udělá oblouček a vletí do vozovky. Opět bez toho, aby se aspoň minimálně podívala, zda je tam volno. Zůstává samozřejmě uprostřed jízdního pruhu, aby to nebylo tak jednoduché.
Všechny tyto tři příběhy měly naštěstí dobrý konec, byť se hrálo o centimetry. Nemusí to ale tak dopadnout vždy. Občas automobilista cyklistu srazí. A bude mít do smrti před očima tu situaci, kterou nezavinil. Bude propírán v novinách a televizích, bude na něj házena špína jako na silničního vraha. Co má ovšem dělat řidič, kterému cyklista nedá přednost – v situaci, kdy to ani nelze ubrzdit, ani se nelze vyhnout? Někteří řidiči zvolili třetí cestu – strhli řízení na sloup nebo protijedoucí vozidlo. Zabili nebo zranili sebe a případně i někoho dalšího. Jen proto, aby riskujícímu cyklistovi zachránili život.
Znamení o změně směru jízdy
Tak jako má mnoho řidičů aut pocit, že blinkry jsou na ozdobu, případně proto, aby s nimi plnili zákonem stanovenou povinnost, myslí si ještě podstatně větší procento cyklistů, že je ukazování rukou zbytečné. To je samozřejmě těžký omyl. Znamení o změně směru jízdy je způsob komunikace mezi účastníky provozu a tak by mělo být i chápáno.
Je samozřejmě jasné, že pro predikci chování účastníků provozu nelze na dávaná znamení spoléhat. Nicméně jsou dobrým signálem – „v následující chvíli udělám toto“. Proto bych byl rád, kdyby se cyklisté naučili, že ruce na kole neslouží jen k tomu, aby se jimi drbali na nose, případně v nich dokonce drželi za jízdy ruční vozík (to se bohužel také občas vidí).
Osvětlení
Že je v noci tma, ví každé malé dítě. Nemálo cyklistů se ale podle toho nechová. Je jim zatěžko osadit si kolo osvětlením (často ani odrazkami) a spoléhají se na to, že je každý vždy včas uvidí. Neuvidí. Tím spíš v dešti nebo dokonce v mlze.
Pár lidí už mi vyčetlo, že jsem je „ogriloval“ dálkovými světly. A nechtěli přijmout jako fakt, že nebýt právě těch dálkových světel, neměl bych v dané situaci vůbec šanci si všimnout že jedou proti mně, navíc na nesprávné straně vozovky. Proto, vážení cyklisté, chcete-li přežít, na světla nekašlete. Doporučuji též nosit oblečení z reflexního materiálu (samozřejmě v kombinaci s osvětlením kola).
Alkohol
Největší lahůdku jsem si nechal na závěr. „Kolo je na cestu z hospody“, zní názor spousty lidí – i těch, kteří by v životě nesedli za volant ani po jednom pivu. Na kolo však sednou nejen po jednom pivu, ale klidně i po deseti. Na kole se pak ani neudrží, motají se od příkopu k příkopu a nezřídka z kola spadnou na vozovku.
Tragikomické je, že alkohol za řidítky bicyklu podporuje také vědeckovýzkumná organizace zřízená ministerstvem dopravy a mající silniční bezpečnost v popisu práce: Centrum dopravního výzkumu. Nevěříte? Věřte. Vinařská cyklostezka není určena k ničemu jinému, než aby se po ní cyklisté přepravovali mezi jednotlivými košty. Jízda v ovíněném stavu je pochopitelně nelegální, proto je překvapivé, že ji státní správa takto podporuje.
Závěr
Člověk není neomylný. Každý dělá chyby. Dělají je i cyklisté. Přesto ale prosím všechny, kdo usedají na kolo, aby přinejmenším přemýšleli o tom, co na tom kole dělají a proč to dělají. A než mě někdo nazve automobilovou lůzou, která se nedokáže vžít do pocitu cyklisty, měl by vědět, že zejména v poslední době jezdím na kole velmi často a o to více vnímám, do jak velkého nebezpečí se cyklista může dostat.