Reklama
 
Blog | Lukáš Jelínek

Papalášská jízda

Bodový systém, zvýšení pokut, řidičáky na zkoušku, povinné svícení? To všechno je k ničemu. Chování čelních politiků může s přehledem zhatit jakékoli snahy o umravnění řidičů. Když mohou oni, tak proč ne my?

Nedávno jsem psal o „nepředpisové“ jízdě řidiče předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Řidič během této cesty spáchal hned několik přestupků, za které by ihned přišel o řidičák a jako bonus dostal ještě dávku trestných bodů a nemalou pokutu. Takový styl chování však není vůbec ojedinělý. Posledním odhaleným hříšníkem byl řidič premiéra Topolánka, který zcela nepochybně překračoval povolenou rychlost na dálnici v takové míře, že by běžný smrtelník (v případě chycení) musel odevzdat „papíry“.

Premiér se za chování svého řidiče omluvil. Je to však naprosto prázdné gesto, protože tato omluva současně obsahovala výroky, se kterými nelze souhlasit. V první řadě nejde o legální chování. Zákon přesně určuje (§ 18, odst. 9 zákona 361/2000 Sb.), kdy řidič nemusí dodržovat nejvyšší povolenou rychlost. Je-li důvodem stihnout tenis, je taková jízda jednoznačně nezákonná – nejde totiž o plnění úkolu stanoveného zákonem. Možná jde dokonce o trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele.

Legalita či ilegalita rychlé jízdy ale není až tak podstatná. Dokonce není příliš podstatné to, do jaké míry byla taková jízda (ne)bezpečná. Mnohem důležitější je, jaké má dopady na běžné řidiče. Co si má myslet řidič, kterém politik schválením zákona vzkáže: „Budeš jezdit jen tak rychle, jak já určím – a běda, jestli ne!“, ale současně mu říká: „Ale pro mě to neplatí – já si budu jezdit tak rychle, jak budu chtít.“? Proč má člověk respektovat to, co mu říká někdo, kdo to sám nedodržuje?

Pokud budou politické špičky přistupovat k pravidlům silničního provozu takto, pak jsou jakékoli snahy o zlepšování bezpečnosti předem odsouzeny k neúčinnosti. Zejména ti nejnebezpečnější řidiči si budou brát z politiků příklad a nebudou mít sebemenší chuť jezdit bezpečněji. Veškerá represivní opatření se budou snažit obcházet, místo aby je dodržovali.

Reklama

Mají-li tedy politici opravdu zájem řešit bezpečnost na silnicích (čemuž příliš nevěřím), pak by měli začít u sebe. Totéž platí i v jiných případech – co si má člověk myslet třeba o evropském komisaři, který silně kritizuje auta typu SUV, ale sám si v něm vozí zadek? Nebo o ministrovi, který káže jiným o pořádku ve financích, ale sám je v pořádku nemá?

Máme takové politiky, jaké si volíme. Volíme podle zkušeností s danými politiky, ale i podle jejich slibů. Právě proto můžeme ty, se kterými byly zkušenosti špatné, poslat z kola ven. A dovnitř vpustit jen ty, kteří příliš neslibují, ale o to více dělají – a hlavně, nekáží vodu s plnými ústy vína.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama