Reklama
 
Blog | Lukáš Jelínek

Tři roky v báni. Za to, co děláme všichni.

Řidič tramvaje, který zavinil srážku na ostravské jednokolejné trati, půjde na tři roky do vězení. Udělal to, co děláme my všichni - zapomněl udělat to, co udělat měl. Takových chyb se každý člověk dopouští mnohokrát za den. Smůla je, když se to stane zrovna v tom nejkritičtějším okamžiku.

Okresní soud v Novém Jičíně vynesl rozsudek, kterým poslal na tři roky za mříže řidiče tramvaje, majícího na svědomí srážku tramvají na jednokolejné trati v Ostravě. Z hlediska zákona je to vcelku jasné. Je vinen, protože zavinil smrt tří lidí a zranění mnoha dalších tím, že zanedbal důležitou povinnost – měl počkat, až bude trať volná, až protijedoucí tramvaj projede.

Jenže je potřeba se na to podívat i jiným pohledem. Mám na mysli to, jestli má člověk vůbec šanci se něčeho takového vyvarovat. Podle mého názoru takovou šanci nemá – dělat chyby je lidské, je tedy vždy jen otázkou času, kdy člověk udělá nějakou takovou, která má podobné následky. Ve zdaleka nejvýznamnější míře se to týká právě takových chyb, která figurovala i u této srážky tramvají. Chyba spočívala v zapomenutí udělat něco důležitého, byť zde „udělat“ znamenalo vlastně „nedělat nic“ (tedy nerozjet se).

Každého člověka po celý život provázejí takové chyby. Proto je podle mého názoru potřeba hledět na podobná selhání jinak, než svalovat vinu pouze na toho konkrétního člověka, který chybu udělal. Především pak považuji za spoluviníky nehod ty lidi, kteří vymysleli/zvolili/schválili atd. nějaký proces (zde zabezpečení provozu na trati) tak, že prakticky stoprocentně závisí na tom, že k podobné chybě nedojde.

Reklama

Mnoho železničních nehod (ale i silničních, průmyslových atd.) se stane právě z tohoto důvodu. Nemusíme ani chodit daleko – zrovna na té ostravské trati se už několikrát stalo, že tramvaje vyjely proti sobě. Dříve se je pokaždé podařilo zastavit včas, v tom jediném případě bohužel nikoliv. Již první událost měla být impulsem k tomu, aby se něco podniklo ve směru k odstranění závislosti na „nezapomenutí“. V tomto konkrétním případě tedy měli sedět na lavici obžalovaných i další lidé, protože se na sledu událostí zásadní měrou podíleli.

Co z toho vyplývá? Všechna taková neštěstí by měla připomínat, že chybovat je lidské a zapomínat ještě lidštější. A že „superlidi“, kteří nechybují, z nás nikdy nebudou. Proto důležitější, než trestání těch, kteří udělali chybu, je vymýšlet, jak vhodným navrhováním věcí a procesů nedat lidským chybám možnost projevovat se s tak tragickými následky, jak to vidíme u onoho případu srážky tramvají.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama