Projekt někdejšího ministra školství Eduarda Zemana byl silně kritizován již před svým vznikem. Podivné okolnosti soutěže na generálního dodavatele, ale především celková koncepce projektu (centrální řešení, mizivé zohlednění místních podmínek apod.) vzbuzovaly zcela oprávněně pochybnosti o jeho smyslu.
Realizované řešení ve stylu „za hodně peněz málo muziky“, spojené navíc s velmi striktními podmínkami pro školy (včetně nutnosti schvalování veškerého softwaru nedodaného generálním dodavatelem), obraz INDOŠe dále zhoršilo. Poslední kapkou bylo zjištění NKÚ, že při realizaci projektu došlo k mnoha hrubým chybám, při kterých se utratilo zbytečně přinejmenším 884 milionů Kč.
Součástí INDOŠe bylo i internetové připojení (přesněji řečeno připojení do sítě INDOŠe, který byl teprve připojen do plnohodnotného Internetu). Toto připojení (zajišťované společností Český telecom, dnes Telefónica O2) bylo pomalé (v původní verzi pro většinu škol jen 64 Kb/s) a velice drahé. Sice postupem času došlo u mnoha škol k navýšení rychlosti (obvykle na 512/128 Kb/s, později i více), ale cena byla stále velmi vysoká.
Od začátku roku 2007 už MŠMT toto připojení nehradí. Firma Telefónica O2 ho sice poskytovala i nadále, nicméně bylo hned jasné, že to dlouho nepotrvá. A také netrvalo, poskytování služeb bylo k 31.10. ukončeno. Proto musely školy začít hledat jiné řešení.
Sice zpočátku zavládlo vcelku slušné zděšení, ovšem ve většině případů naprosto zbytečně. Jediný problém je v tom, že už se na placení nepodílí ministerstvo. Zřídit připojení o dostatečné rychlosti i kvalitě je ale vcelku hračka, a to nepříliš drahá.
V první řadě tu existuje akademická síť CESNET2. Poskytuje (kromě jiného) internetové připojení o vysoké rychlosti (minimum je 8 Mb/s symetricky) a kvalitě za velmi rozumné ceny (od 3000 Kč/měs.). V řadě měst je tato síť přítomna, případně ji není problém dotáhnout. Pro větší školy je takové připojení ideální a mnohé už ho dávno využívají. Pro ty menší je to ale zbytečný luxus.
Kromě klasického komerčního připojení (leckde si lze vybrat i z několika různých způsobů připojení), kde cena za rychlost okolo 1 Mb/s (což je rozumný základ pro malé školy) se pohybuje v pásmu 500-1000 Kč/měsíc, lze ovšem zvolit ještě úplně jiné řešení.
V mnoha městech a vesnicích totiž fungují sítě provozované na neziskové bázi. Někdy jde jen o partu kamarádů, kteří se dělí o rychlejší komerční připojení, často ale zcela seriózní organizace (občanská sdružení), které mají zcela jasná pravidla fungování a rozhodovací mechanismy. Taková seriózní sdružení mohou školám nabídnout bezkonkurečně nejvýhodnější finanční podmínky.
Jako příklad lze uvést kutnohorské sdružení KHnet.info. V současné době má víc než 1400 členů a kromě Kutné Hory pokrývá i řadu okolních vesnic. Pro přenos dat používá převážně mikrovlnné prostředky (v bezlicenčním pásmu), částečně kabely, v poslední době také laserové spoje o rychlosti 1 Gb/s. Právě toto sdružení se dohodlo s několika místními školami (které potřebovaly najít náhradu za původní řešení) a za velmi malé peníze jim poskytuje dostatečně rychlé připojení (rychlejší než dříve).
Takže to jde, když se chce. Jsem přesvědčen o tom, že míst, kde je to řešitelné takto nebo velmi podobně, je v celém Česku většina. Stačí, aby se na příslušných školách trochu zajímali, místo aby si jen stěžovali na ministerstvu a žádali pokračování finančně velmi nevýhodného stavu (tím nechci říct, že to všichni dělají). A tak je to vždycky. Řešit věci je nejlepší přímo na „bojišti“, a ne od zeleného stolu, bez kontaktu s místním prostředním nebo dokonce s cílem uspokojovat úplně jiné zájmy.