Již mnohokrát jsme byli svědky toho, jak někdo provedl něco, co se s našimi zákony neslučuje, a obhajoval to tím, že jde o umění. V našich krajích se takto chovají především členové skupin Ztohoven a Rafani. Z jejich aktivit lze připomenout třeba překrytí reklamních ploch, vykálení se v galerii ve Veletržním paláci, vhození zapůjčeného obrazu do přehrady, výměnu skel na semaforech nebo (naposledy) vniknutí do vysílání ČT.
Nejde o to, jak to autoři příslušných „performancí“ (či jak to nejlépe nazvat) zamýšleli. Podobně by se mohl hájit libovolný sprejer (dělá přece také umění), bombový útočník ničící svými výbuchy nainstalované sochy (vzpomínáte?) nebo prakticky kdokoliv, kdo udělá něco, na co by se dala uměleckost činu nějak napasovat.
Zcela logicky to potom vede k úvahám, co je ještě umění a co už zločin. Lze to ovšem chápat i úplně jinak – vůbec tyto věci nesměšovat. Umění je vždy umění, bez ohledu na to, zda je tvořeno zákonnými či nezákonnými prostředky. Umělecké vyjáření je vždy chápáno ryze subjektivně, každý za něj může považovat něco naprosto jiného. Podobně je zločin vždy zločinem, nehledě na jeho případné umělecké souvislosti.
Promítne-li se tento pohled (který já osobně zastávám) do reality, je vcelku jasné, jak to vnímat. Zkrátka, když někdo udělá něco nezákonného a považuje to za umění, musí jako součást svého uměleckého vyjádření brát i to, že bude vyšetřován, souzen a trestán.