V USA se nyní rozhoduje o mohutné akci, která se označuje jako důležité opatření pro řešení současného stavu, kdy zkrachovalo několik velkých finančních institucí a další jsou ve velkých problémech. Součástí má být velmi masivní státní intervence, která udělá doslova díru do rozpočtu.
Drtivé většina lidí takovým opatřením s radostí přizvukuje, nebo je přinejmenším bere jako nutné zlo, které spasí svět před něčím mnohem horším. Problém je v tom, že podstatu problému to nevyřeší, naopak to vyrobí mnoho problémů nových, kromě toho to zaplatí všichni Američané, byť s tím neměli nic společného.
Proč jsou připravovaná opatření špatná? Důvodů je víc. Prvním je už sám fakt, že stát vezme peníze a někam je nalije, a to ve velkém množství. Tím se podstatným způsobem posune situace na trhu, tržní ohodnocení příslušných firem (bank, pojišťoven atd.) se více odchýlí od reálné tržní hodnoty. Místo vyčištění situace na trhu se tato naopak ještě dále zamlží.
Dále tu máme problém s tím, kde stát peníze získá. Pravděpodobně si je půjčí, ať už emisí dluhopisů nebo jinak. Teoreticky by si mohl peníze také „natisknout“, ale to by snad nikdo soudný neudělal. Čili stát někam vrhne finanční likviditu, ale odjinud ji musí zákonitě odčerpat. To se může významně podepsat na úrokové míře tohoto dluhu, protože nejde o zrovna malý objem prostředků. Jinak řečeno, úroky budou v budoucnu významně zatěžovat rozpočet. Zvedne se také inflace, vzhledem k nárazovému zrychlení oběhu peněz.
Hlavní důvod problematičnosti řešení ale tkví v tom, že se nenarovná pokřivení hypotéčního a dalších trhů, které bylo příčinou současné krize. Dál bude pokračovat stav, kdy se budou (za podpory státu) poskytovat rizikové úvěry jak na běžícím pásu. Jedním z cílů opatření je totiž právě zabránit tomu, aby si banky dávaly dobrý pozor, komu půjčují. Trochu to připomíná český bankovní trh v 90. letech, kdy banky pod taktovkou státu doslova rozdávaly špatné úvěry, přičemž do nich stát opakovaně lil peníze (nejvíce v době vlády, která nastupovala do funkce s heslem „ani korunu do bank“) a tím mizerii stále prodlužoval.
Měl-li by se finanční a investiční trh skutečně vyléčit, bylo by to hodně bolestivé. Vyžadovalo by to odstranit umělá pokřivení trhu, která odtrhávají peníze od jejich skutečné hodnoty a vytvářejí virtuální realitu, ať už na trhu hypoték nebo třeba u firemních dluhopisů. Především by bylo potřeba, aby zkrachovalé firmy „ryly držkou v zemi“ a nebylo jim pomáháno na úkor těch, které si počínají rozumněji a nepouštějí se do podezřelých a riskantních obchodů.
Současné řešení sice „uklidní situaci“, tedy omezí ztrátu důvěry ve finanční instituce, ale bude to řešení jen dočasné, problémy se za nějakou dobu objeví znovu a silněji. Opravdu stojí ta obrovská cena, zaplacená za pilulku proti bolesti, za odsunutí problémů kus před sebe?