Když se ve sdělovacích prostředcích i mezi lidmi hovoří o velkých českých nemocnicích (zejména těch pražských, ale ostatních se to týká také), většinou jsou to chvalozpěvy nad kvalitou péče, vzděláním a zkušenostmi lékařských specialistů či přístroji za desítky milionů korun. To vše samozřejmě nelze popřít, tyto kvality jsou nesporné. Jenže je tu i ta druhá stránka, o které se hovoří méně často a spíše potichu.
V posledních letech jsem měl příležitost poznat některé velké české nemocnice po všech stránkách, tedy dobrých i špatných. Většinou sice ne jako pacient, ale při doprovázení rodinných příslušníků k vyšetřením a léčebným zákrokům. Proto musím potvdit jak to první (tedy kvalitu prokázanou skvělými objektivními výsledky), tak bohužel to druhé.
A ony špatné stránky bych chtěl nyní ukázat ve třech příbězích. Ve skutečnosti toho bylo mnohem víc, ale právě tyto tři příběhy si zaslouží zdůraznit, protože každý reprezentuje určitou skupinu jevů nebo stavů.
Příběh první: arogance v IKEMu
Stalo se před několika lety. V čekárně před ambulancí je několik desítek lidí, všichni čekají na jednoho lékaře, uznávaného specialistu. Jenže lékař jaksi není. A nějakou dobu ani nikdo neví, kde je. Po necelé hodině někdo přichází a sděluje, že pan doktor odletěl na konferenci do Irska.
Pěkné, že? Pacienti cestují až stovky kilometrů proto, aby dozvěděli, že lékař, který si s nimi osobně domlouval termín vyšetření nebo ošetření, si klidně někam odletí, a čekárna plná pacientů je pro něj jen nepodstatný detail.
Podobných příběhů z této nemocnice znám ještě mnohem víc, ale protože jsou (narozdíl od tohoto) vesměs z druhé ruky, nebudu tu s nimi operovat. Některé by navíc nápadně připomínaly určité causy propírané již dříve v médiích.
(Dvoj)příběh druhý: Sahara na klinikách VFN
V roce 1995 jsem kvůli celkem banální operaci ležel na (dnes již neexistující1) ORL klinice Všeobecné fakultní nemocnice. Bylo to tehdy sice ještě trochu zpestřené, protože to bylo jen pár dní před začátkem plánované „stávky, která musí pacienty bolet“2, nicméně se operace stihla ještě před (nakonec odvolanou) stávkou. V hlavě mi ovšem tehdy utkvělo něco úplně jiného – způsob vytápění na klinice.
Přestože bylo září, topilo se jako ve dvacetistupňových mrazech. Na pokojích bylo k nevydržení, a vzduch byl navíc velice suchý. Pro pacienty po operaci v nose či krku naprosto ideální. Problém byl, že topení jaksi nešlo regulovat (bylo parní a bez jakýchkoli regulačních prvků) a zvlhčení prý nebylo možné zajistit tak, aby se přitom nevytvářela semeniště mikrobů.
Konec roku 2006, stejná nemocnice, prozměnu plicní klinika. Parní topení jede jak dráha, vzduch suchý tak, že létají jiskry. Pacienti s plicními nemocemi to jistě ocení. A poplatníci daní a zdravotního pojištění taktéž, zvlášť když si uvědomí, kolik miliard takto za poslední léta doslova vyletělo komínem.
Příběh třetí: polní obvaziště na Vinohradech
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady je známá jako výborné místo pro léčbu popálenin. Slavná je také místní plastická chirurgie a v neposlední řadě též Traumacentrum. Ovšem pozor – utrpíte-li úraz, jehož rozsah není dostatečný pro ošetření v traumacentru, můžete se docela divit. Též jsem se divil, co je možné ve 21. století ve členském státě Evropské unie.
FNKV je spádovou nemocnicí pro přibližně 300 tisíc lidí z kusu Prahy a přilehlé části Středočeského kraje. Koho by ovšem napadlo, že pro toto množství lidí funguje v nepracovní dny všehovšudy jedna (1) úrazová ambulance, kam směřují jak lidé „příchozí“ (tedy dopravující se sami nebo někým), tak pacienti přivezení záchrannou službou. Jak to tam potom vypadá, si asi každý domyslí.
Jenže, bohužel, realita poněkud překonává i ty nejhorší představy. Běžná doba čekání na ošetření se pohybuje okolo 5-6 hodin. To by se možná ještě dalo snést. Ale čekárna je ve skutečnosti pouhá úzká chodba, kde je jen pár židlí, a většina pacientů musí stát – co stát, musí co chvíli uskakovat před projíždějícími dlouhými vozíky, se kterými se zřízenci jen horko těžko vytáčejí do dveří ambulance a sádrovny.
Takové pobíhání například se zlomenými žebry, vykloubeným ramenem nebo vícečetnými tržnými ranami, to musí být pěkná slast. Není divu, že se zoufalí pacienti s bolestmi pak chovají ke zdravotníkům docela hrubě, a ti jim kvůli zcela logické únavě oplácejí stejným metrem. Ve výsledku to tedy vypadá jako na polním obvazišti krátce po náletu, jen to třídění zraněných zde chybí.
Možná je právě teď ten nejlepší čas trochu přehodnotit priority v těchto nemocnicích. Místo nákupu jednoho superdrahého přístroje raději nejdřív zrekonstruovat topení. Místo objíždění dalších a dalších zahraničních konferencí raději trochu zapracovat na lepší komunikaci s pacienty. Místo lití velkých finančních objemů do špičkových pracovišť raději zapracovat na „první linii“, tedy například u úrazových ambulancí. A hlavně, místo jednotlivých orgánů začít zase vidět celého člověka. Jde to – když se chce.
Poznámky:
1 – ORL klinika VFN byla přeměněna na pouhé oddělení (poskytuje ambulatní péči a provádí malé chirurgické výkony), zbytek byl sloučen s ORL klinikou FN Motol.
2 – Stávka plánovaná Lékařským odborovým klubem pod vedením MUDr. Davida Ratha