Nález velkého počtu nelegálně používaných instalací softwaru na ministerstvu kultury není až tak velkým překvapením. Překvapivé je to tak maximálně proto, že právě tento úřad má ve své kompetenci ochranu autorských práv. Ale že tam bují „pirátství“, šlo v českém prostředí, s velmi rozšířenou neúctou k autorským právům, vcelku očekávat.
Většina lidí (nejen) u nás totiž rozlišuje pouze dva způsoby pořízení programu. První, legální a méně oblíbený, je „nákup“ softwaru, tedy pořízení za peníze. Druhým, nelegálním a současně velmi oblíbeným, je nelegální získání, jinak řečeno „krádež“ neboli „upirátění“. V podstatě je to tak, že co technicky lze používat nelegálně, se tak také běžně používá, a výčitky svědomí má jen málo lidí.
Jenže v řadě případů by se zákon vůbec porušovat nemusel. Existuje totiž mnoho programů, které lze zcela legálně používat, aniž by za ně uživatel musel zaplatit jedinou korunu. Tyto programy se dělí do několika kategorií, podle toho, co všechno autor povolil se svým dílem dělat. Někdy je to třeba jen nekomerční použití, jindy použití k čemukoliv, nebo třeba i vytvářet odvozeniny atd.
Jednoznačně nejzajímavější skupinou je tzv. svobodný software. Ačkoliv i tady existuje více skupin, všechny mají jednu společnou vlastnost – každý uživatel má (z hlediska používání a šíření) naprosto stejná práva jako autor. Může tedy program nejen používat, ale také zkoumat, upravovat, šířit dál (včetně upravených verzí) a tak podobně – to vše samozřejmě za předpokladu dodržení licenčních podmínek. Ty mohou být různé, například velmi rozšířená licence GPL stanovuje povinnost použít pro celá odvozená díla stejnou licenci, kdežto např. licence typu X11/MIT tuto podmínku neklade.
Na samém začátku jsem zmínil Linux. Ano, právě operační systém Linux (přesněji řečeno GNU/Linux, tedy kombinace jádra nazvaného Linux, a sady knihoven a programů se souhrnným názvem GNU) je zřejmě nejznámějším a současně velmi rozšířeným představitelem této skupiny. A představy mnoha lidí o něm jsou pohříchu značně zkreslené. Typického uživatele si představují jako puberťáka, který sedí před monitorem 24 hodin denně a s počítačem komunikuje skrze příkazovou řádku. Realita je samozřejmě jiná – tak například v ČR je zřejmě nejčastějším uživatelem Linuxu poštovní úřednice. Nevěříte? Je tomu skutečně tak – před nedávnem byl totiž obchodní systém České pošty převeden na řešení postavené na platformě GNU/Linux.
Svobodný software je v praxi rozšířenější, než by si člověk myslel. Například zmíněný Linux běží na přibližně polovině webových serverů na světě, lze ho najít v různých součástech síťové (nejen internetové) infrastruktury, je přítomen třeba i v platebních terminálech vozidel MHD v některých městech, v řídicích systémech železniční dopravy, v mobilních telefonech, na vědeckých superpočítačích, ve filmových studiích atd. Podobně i další svobodný software – kupříkladu většina internetových služeb je poskytována prostřednictvím takových programů.
Leckoho samozřejmě napadne, jak mohou být programy takto poskytovány, když se za ně neinkasují peníze. Dokonce je to i další důvod pro domněnku o oněch nadšencích, kteří jen tak pro potěšení tvoří programy a nabízejí je celému světu. Realita je ale prozaičtější – za většinou nejrozšířenějších svobodných programů (a zejména těmi opravdu kvalitními) stojí velké softwarové firmy, jako třeba IBM, Sun Microsystems, Novell nebo Red Hat. Svobodný software je zde fungujícím obchodním modelem, který těží z výhod, které zde existují. Tvůrci sice dávají software „zdarma“, ale vydělávají na souvisejících službách, zejména pro firmy – jako je školení, podpora, správa, tvorba ucelených řešení na klíč apod. Software samotný se díky své otevřenosti snadno šíří, získává nové uživatele, kteří jednak pomáhají zlepšovat kvalitu (testováním v určitých podmínkách, hledáním chyb atd.), a současně zvyšují popularitu tohoto produktu. V některých případech je to navíc tak, že kromě svobodné licence má program ještě nějakou další, komerční. Takto je to třeba u známé knihovny Qt od firmy Trolltech nebo u velmi oblíbené databáze MySQL. Komerční licenci využije ten, kdo chce tyto produkty začlenit do nějakého svého programu šířeného pod komerční licencí.
Nemá smysl si nalhávat, že pro každou oblast informačních technologií existuje svobodný program, který beze zbytku splňuje kladené požadavky. Někdo sice občas tvrdí opak, ale tak to opravdu není. Nicméně v řadě případů existuje aplikace, která je schopna plnohodnotně nahradit svoji komerční (placenou za licenci) obdobu. V takových případech může uživateli ušetřit nemalé peníze, aniž by si tento musel vázat kolem hlavy pirátský šátek a obávat se každého bílého auta se zeleným pruhem, které zaparkuje v ulici.
Výjimečně vhodným místem pro nasazení svobodného softwaru je státní správa a samospráva. Jednak umožňuje hlavně v dlouhodobém horizontu ušetřit dost peněz, ale také výrazně zjednodušuje správu nasazeného softwaru. Namísto komplikované evidence zaplacených a použitých licencí, všech upgradů, přesunů na jiné počítače (a zkoumání, zda to licence vůbec dovolují), se správa daného produktu scvrkne na prosté počáteční ověření licence (což je u licencí certifikovaných organizací OSI pouhá formalita) – již není nutné řešit, na kolika počítačích je program nainstalován, na jakou verzi se aktualizovalo atd.
Možná zcela nejdůležitější je výhoda v použitých datových formátech. Ačkoli existují legislativní předpisy, které ukládají orgánům veřejné správy dodržovat technologickou neutralitu, v praxi je to zhusta jinak. Úředníci neváhají vyžadovat od občanů a firem (např. při obchodních veřejných soutěžích) dokumenty ve formátech, se kterými korektně pracují pouze programy jedné firmy, a to ještě jen některé verze. Není cesta (pomineme-li relativně dobře fungující partyzánská řešení), jak tyto formáty používat v jiných programech nebo jak získat specifikaci těchto formátů. Navíc, jak by někdo chtěl za 20 let otevřít archivovaný dokument v dávno nepodporovaném formátu, ke kterému není dostupná žádná specifikace?
Svobodné programy většinou používají formáty, které jsou globálně standardizované (ať už organizací ISO, ECMA, nebo přinejmenším IETF či W3C) nebo alespoň plně specifikované a zdokumentované – proto lze dané formáty buď přímo zpracovávat ve více aplikacích, nebo přinejhorším je vždycky možnost nějakou takovou aplikaci vytvořit. Klidně i za 50 let, bude-li to třeba.
Samozřejmě nechci tvrdit, že klasické komerční programy jsou špatné nebo že by se neměly používat. Jen bych chtěl připomenout, že je tu i mnoho programů „jiného druhu“ a bylo by chybou je ignorovat. Zajímavé je v tomto ohledu sledovat postoj našich předních politiků. Většina z nich, stručně řečeno, neví, která bije. Prostě je to pro ně španělská vesnice a nevědí, jak se k tomu postavit. V podstatě jediná politická strana, která deklarovala jasné stanovisko, je Strana zelených – svobodný software podporují, a to možná až stejně nekriticky, jako instalaci kompaktních zářivek na Pražském hradě.
Podobně jako státní správa, i každý domácí nebo firemní uživatel počítače by měl sám pro sebe vyhodnotit, jak na tom je. Má-li všechny programy legálně, je vše v pořádku – nicméně před zaplacení upgradu není úplně od věci popřemýšlet, zda třeba neexistuje výhodnější alternativa. Kdo má ovšem počítač ve stavu, že by nadporučík Kuchařík zajásal nad kapitálním úlovkem, měl by zhodnotit, které programy si opravdu chce/musí koupit, a co lze naopak bez problémů nahradit svobodným softwarem. Protože normální je nekrást, a úplně stejně normální je i používat svobodné programy.