Zastávám názor, že výpočetní technika (a obecně jakákoli technika vůbec) je tu proto, aby sloužila člověku – nikoli aby se člověk musel přizpůsobovat technice. Zavádět nějakou technickou novinku, aby byla nějaká činnost dvakrát pomalejší, třikrát složitější a pětkrát dražší, je zjevně „na palici“. Přesto se tak běžně děje.
Proto ohledně potenciálních možností IT ve zdravotnictví začínám přesně opačně, než by se mohlo zdát přirozené. Skoro každá možnost vyhlíží velice lákavě. Jenže v praxi to může vést k tomu, že se lékaři budou více a více času věnovat práci s počítačem a méně komunikaci s pacientem. Přitom se léčí vždy celý člověk, ne jednotlivý orgán nebo jednotlivá nemoc.
Považuji tedy za velmi důležité lékařům počítač nevnucovat. Někteří dostatečně silně vzdorují, takže jsou výpočetní technikou nedotčeni, ale jak to vypadá, brzy asi svůj boj definitivně prohrají – přemůžou je zákony, které jim nařídí některou agendu zpracovávat pouze elektronicky (čehož jsem silným odpůrcem, podobně jako v případě nápadu na povinně elektronicky zpracovávaná daňová přiznání). Nechť si každý lékař vybere, co je pro něj a jeho pacienty výhodné – stejně tak ať si lidé vybírají, jak chtějí s lékaři komunikovat. A nemusím připomínat, že osobní kontakt nelze nahradit sebelepší elektronickou komunikací.
Nyní se vyjádřím k jednotlivým nápadům Pavla LM Chocholouše, jak je vidím já. Vezmu to pěkně popořadě a na konci přidám i dva své návrhy.
Webové objednávání
Rozdělím to na webové objednávání obecně a na centrální „certifikovaný“ systém. Webové objednávání k lékaři vyhlíží zajímavě, ale v praxi naráží na několik překážek. První je technicko-ekonomická – přístup do objednávacího systému musí být autorizovaný, což znamená administrativu okolo přístupových údajů a řešení problémů se zapomenutými/ztracenými/… údaji (častá věc, věřte mi). Toto vše může dělat lékař či sestra (typicky s nelibostí a vždy na úkor běžné práce) nebo placený technik (poměrně draze).
Druhá překážka je organizační. Bez aspoň orientační konzultace je často nemožné správně odhadnout potřebný časový úsek pro vyšetření nebo ošetření. Vezme-li se toto na lehkou váhu, stane se z objednacího systému něco, co nebude plnit svoji úlohu. Objednáte-li se na devátou hodinu, můžete přijít na řadu klidně až v jedenáct, protože pacienti před vámi potřebovali mnohem složitější vyšetření, než jak to sami odhadli.
Ještě k centrálnímu systému – hodil by se pro standardní plánované operace, ale ne pro ambulantní péči. Rozdávání protekčních termínů stejně zabránit nemůže, protože mohou vždy existovat zdravotní důvody, proč někoho ošetřit dříve. U ambulantní péče by to bylo neuhlídatelné, u plánovaných operací lze ovšem podmínit prioritizaci například schválením revizním lékařem pojišťovny (neberte mě za slovo, to je jen nástřel).
Webové konzultace
Nedokážu si dost dobře představit, jak by to fungovalo. Oproti konzultacím po telefonu by jimi lékař strávil podstatně více času a konzultace by byly méně přesné (přece jen při psaní se člověk chová úsporněji než při mluvení – zde na škodu věci).
A nějaké spojování s neschopenkou je už úplně mimo. Osobně podporuji něco jiného, co existuje v mnoha vyspělých zemích: aby měl každý zaměstnanec k dispozici určitý počet dnů ročně (např. 5), které by mohl využít ke stonání s lehkou nemocí, aniž by potřeboval neschopenku. Právě toto by efektivně omezilo cesty k lékaři, kam jde člověk jen kvůli neschopence a kdy svou chorobou zbytečně nakazí v MHD a v čekárně další nešťastníky.
Centrální evidence
Velmi zajímavě vypadající věc, ale současně velmi nebezpečná. Nejsem v zásadě proti (i když to samozřejmě znamená, že to lékaři budou muset chtě nechtě využívat), ale důležité je, aby měl člověk poslední slovo v tom, kdo se k těmto údajům dostane.
Za normálních okolností to vcelku není problém – každý prostě udělí souhlas svým registrujícím lékařům (a ad hoc při pohotovostním ošetření). Problémem se to stává, když se někomu například stane úraz, je v bezvědomí odvezen záchrannou službou do nemocnice a tam operován. Má mít nemocnice (resp. už záchranná služba) přístup k jeho údajům? A ke kterým? Kdo všechno? Jak zabránit zneužití? Má tam mít přístup policie? A co lékárníci?
Těch otázek je spousta a je velmi obtížné na ně hledat rozumné odpovědi. Vždy to budou masivní kompromisy a snadno se to přehoupne buď na stranu nedostatečné ochrany citlivých údajů nebo na stranu špatné funkce evidence. Proto by byl velmi opatrný k plnému zavedení (asi nás to do budoucna stejně nemine, ale byla by chyba se do toho vrhat bezhlavě).
Informační portál s callcentrem
Navržené rešení považuji za zbytečně komplikované. Především totiž už máme jednu instituci, která má sběr a zpracování takových informací v náplni práce. Je to ÚZIS, Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Do tohoto ústavu pravidelně putují značná kvanta dat ze zdravotnických zařízení. Bohužel, přístup k těmto datům je velmi problematický (složitý), jak se může přesvědčit každý, kdo navštíví web této instituce. Též spektrum publikovaných informací neodpovídá tomu, co by většinu lidí zajímalo (především informací spjatých s konkrétními nemocnicemi).
Místo zakládání nějakého nového portálu a infocentra by stačilo vylepšit to, co poskytuje ÚZIS. Tedy vytvořit nový web, kde by byly získávané informace prezentovány vhodnou formou – třeba i odděleně pro pacienty a pro zdravotníky (tak, aby každý našel to, co ho zajímá). Nevyhnutelná by byla úprava spektra informací předávaných ze zdravotnických zařízení. V rámci ÚZIS by mohlo fungovat i specializované callcentrum, pokud by o něj byl zájem – třeba formou nějaké placené linky s nepříliš vysokou tarifikací (např. 9 Kč/min.).
Zda by přístup k informacím zprostředkovávala i zdravotnická zařízení, to už by mohlo být věcí toho kterého zařízení, jestli by to v rámci svých služeb zavedlo. Nepovažuji to ale za příliš významnou věc.
Publikování výsledků kontrol
Toto je už jen takový doplněk, který by se mohl stát součásí onoho portálu ÚZIS. Jde o to, že by se v rámci informací o jednotlivých zdravotnických zařízeních publikovaly i výsledky provedených kontrol – včetně toho, jak byly nalezené nedostatky vyřešeny. Tohle by asi narazilo na docela tuhý odpor, ale z hlediska sledování kvality péče by to bylo jednoznačně přínosné.
Větší využívání telemostů
U specializovaných zákroků (operací, radioterapeutických výkonů, některých speciálních vyšetření apod.) je žádoucí, aby svými radami a názory přispěli i odborníci, kteří nejsou přímo na místě samém. K takové konzultaci lze použít telemost, kdy se přenáší vysoce kvalitní obraz (například z operačního pole) ke specialistovi a zvuk oběma směry.
Nebylo by špatné využívat telemost mnohem častěji, než jak se to děje dnes. Nejen z důvodů konzultačních, ale i výukových a informativních – zkušení lékaři provádějící zákrok mohou svým kolegům na jiných místech (po celém světě) ukázat, jak tento zákrok provádějí a jak to vůbec celé probíhá.
Pro realizaci telemostů lze dnes s výhodou použít například akademickou síť CESNET2, která je dostatečně dimenzována na to, aby se mezi jednotlivými pracovišti mohly přenášet datové toky odpovídající požadavkům telemostů.
Závěr
V žádném případě nejsem proti tomu, aby se ve zdravotnictví využívaly informační technologie. Obecně se k tomu ale stavím tak, že na prvním místě je vždy člověk – a technika jen slouží k jeho prospěchu. Proto by každý krok v zavádění technických pomůcek měl následovat až po důkladném zvážení toho, co to přinese, jak v dobré, tak ve špatném. Vrhat se do toho bezhlavě nemá smysl.