Původně jsem si říkal, že ani nestojí za to o tom psát. Že je to pořád stejná písnička a nic nového by to nepřineslo. Nakonec jsem ale neodolal – poté, co jsem si přečetl článek od („přisluhovače v žoldu ODS“) Karla Steigerwalda Byl jsem tam dřív než obyčejný lidi a následně Paroubkovu obhajobu Má někdo zájem slyšet pravdu?.
V první řadě nejde o to, že k dopravním přestupkům došlo. Zajímavý je hlavně způsob, jakým se k tomu bývalý předseda vlády staví. Napadají mě v této souvislosti výroky pronesené jeho spolustraníky v někdejších ministerských funkcích – tak například „Ničeho jsem si nevšiml.“ (bývalý ministr zemědělství Jan Fencl poté, co jeho řidič ujel od nehody, kterou zavinil), „To bylo několik pater pode mnou.“ (bývalý ministr zdravotnictví David Rath pro provalení chybného poskytnutí informací o onkologické léčbě) nebo vrcholný výrok „Je to stejná věc, jako kdybyste se ptal na toaletní papír na mém záchodě.“ (expremiér Miloš Zeman v reakci na komentáře k nehodě zaviněné Fenclovým řidičem).
Protože se ale předseda ČSSD Paroubek ptá, jestli má někdo zájem slyšet pravdu, tak odpovím: „Ano!“ K tomu je ale potřeba si připomenout několik důležitých věcí. Berme jako fakt, že Paroubkův řidič předjížděl tak, jak předjížděl (což samotný Paroubek nepopírá). A jako další fakt, že trasu dlouhou cca 180 km absolvoval za 125 minut, což dává průměrnou rychlost 86 km/h – není pochyb o tom, že při dodržení nejvyšší povolené rychlosti nelze danou trasu tak rychle zvládnout (tím spíš, že součástí trasy je průjezd řadou obcí, včetně např. Bíliny, Chomutova nebo Karlových Varů). Podívejme se na to detailněji.
Nejdřív bych chtěl ještě upřesnit okolnosti Paroubkova podpisu pod zákonem. Přišel k němu trochu jako slepý k houslím, protože vláda návrh ministra Šimonovského projednávala dříve, než se Paroubek stal jejím předsedou (byl jen ministr pro místní rozvoj). Navíc on sám ani neseděl ve sněmovně, když se hlasovalo. Nedělám si ale sebemenší iluze, že kdyby tam či tam seděl, choval by se jinak než ostatní sociálnědemokratičtí poslanci.
Zakázané předjíždění
To, o čem Paroubek hovoří jako o „objíždění“, je z pohledu zákona zcela plnohodnotné předjíždění. Ať jede předjížděné auto sebepomaleji, stále je to předjíždění. Dokonce i kdyby tam byl místo auta jen ruční vozík o šířce nad 60 cm, pořád to bude předjíždění. To samozřejmě znamená, že pokud k tomu dojde na zákazu předjíždění (což je dost pravděpodobné, protože dvojitá plná čára – byť sama o sobě předjíždění nezakazuje – bývá téměř vždy kombinována se svislou značkou zákazu předjíždění), jde o přestupek podle § 22, odst. 1, písm. f, bod 7 (zákon o přestupcích), za který se ukládá zákaz řízení na 6 měsíců až 1 rok, a k tomu ještě 6 bodů a pokuta 5-10 tisíc Kč.
Je jasné, že prakticky každý řidič by se zachoval stejně (já také), protože nepředjet ono velmi pomalé vozidlo by znamenalo, že by se vytvořila kolona, kterou by se dříve či později někdo pokusil mnohem nebezpečněji předjet. Navíc v daném okamžiku nehrozilo naprosto žádné nebezpečí (protisměr byl volný). Mezi rozumnými policisty by se zcela jistě nenašel žádný, který by toto postihoval. To však nic nemění na právní kvalifikaci takového činu a pokud někdo obhajuje schválení zákona, neměl by ho najednou popírat v situaci, kdy se ho to nějak bezprostředně týká. Mělo by platit „padni komu padni“.
Rychlost jízdy
Obhajoba rychlé jízdy je ovšem mnohem silnější kafe. Prý někdo najížděl těsně za jeho vozidlo, nedodržoval bezpečnou vzdálenost, a řidič to proto řešil takto. Výborný nápad! Kdo trochu více jezdí po českých silnicích, tak ví, že nedodržení bezpečné vzdálenosti je jedním z nejčastějších přestupků (možná nejčastější vůbec). Proto řešení tímto způsobem je vskutku „originální“ výmluva.
Tak mě napadá, že až nějaký řidič v autě za mnou bude mít řiťomilné choutky a nalepí se půl metru za mě, také bych na to mohl pořádně šlápnout. Vždyť o nic nejde! A policistům pak řeknu, že tento postup doporučuje přímo člověk, jehož podpis najdeme pod zákonem o bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích – a když to doporučuje někdo tak povolaný, tak to přece musí být v pořádku, ne?
Co s tím?
Nepodlehnout velkopanským manýrům není snadné. A už vůbec není snadné se jich zbavit, když už člověk nemá příslušnou funkci, která by umožňovala tyto manýry snadno krýt. Není to zdaleka jen případ expremiéra Paroubka. On má jen tu smůlu, že si proti sobě poštval hodně novinářů, kteří se mu mstí, jak mohou. Je to vidět například na výběru fotografií u zpráv (od onoho Paroubkova povolebního proslovu je výběr snímků viditelně velmi pečlivý – u každého nového článku o Paroubkovi na iDnes nebo MF DNES téměř dostávám záchvat smíchu), ale také v tom, že mu neustále dýchají na krk a snaží se ho přistihnout při něčem nekalém.
Nechtěl bych být v jeho kůži. Ať udělá cokoliv, někdo se po tom sveze. Ale jedno doporučení by si k srdci vzít mohl. Totiž, že hloupé a dětinské výmluvy mu rozhodně nepomohou. Ba právě naopak – je to jen další olej do ohně, ve kterém se už nyní vydatně škvaří.