Už se z toho stalo klišé. Tak jako vražda je v podání většiny novinářů vždy brutální (jaká jiná, že?) a pátrání po pachateli zásadně intenzivní (přece by se policisté neflákali), také při popisu pachatele si autoři článků zavedli ustálená spojení.
Tak například, pokud podezřelý nebo usvědčený pachatel podniká, dá novinář tuto skutečnost neomylně najevo. Podobně oblíbené je označení podle státního občanství či národnosti, pokud je pachatel cizinec (zejména z východu nebo některých exotických států). Pokud pisatel není schopen rozlišit přesný původ daného člověka, označí ho aspoň přibližně, například kontinentem nebo barvou kůže. Zvlášť úsměvné je, když o někom hovoří jako o „Romovi“, přičemž je skoro jisté, že se popisovaný člověk k této národnosti vůbec nehlásí.
Zajímavá je především selektivita takového přístupu. Četli jste někdy, že „zaměstnanec spáchal …“ (případně student apod.; důchodce nebo nezaměstnaný se tu a tam přece jen objeví)? Anebo Čech, Moravan, Evropan?
Tento jev je typickou ukázkou novinářského amatérismu a neměl by se objevovat u médií, která si říkají seriózní. Skutečně dobrý novinář by se k podobně lacinému stylu neměl snižovat. Ono to totiž docela slušně upevňuje existující předsudky, případně vytváří nové. Takoví podnikatelé jsou na tom asi nejhůř – nejen že byli v minulých letech téměř na odstřel (protože vláda razila heslo „podnikatel = podvodník“), ale schytávali to i ze sdělovacích prostředků. Podobně byly očerňovány také další skupiny lidí.
Rozhodně nezaškodí, aby se člověk podíval na dílo, které právě vytvořil, i z trochu jiných pohledů. Třeba z pohledu příslušníka skupiny, o které píše. Je důležité, že je pachatel zločinu původem z Ukrajiny? Není. Není tedy ani důvod to dávat do každého článku jako identifikační znak pachatele. A tak podobně. Profesní zaslepenost je děsná věc. A jen ten, kdo ji dokáže porazit, je pravý profesionál.