Od 1. ledna letošního roku jsou poplatky ve zdravotnictví součástí našeho života. Kdo jde k lékaři, vyzvednout si v lékárně lék na recept, „lehnout“ si do nemocnice nebo spěchá na pohotovost, nevyhne se zaplacení poplatku. Nechci se nyní věnovat tomu, do jaké míry jsou poplatky správné a jakým způsobem měly či neměly být zavedeny (jsem toho názoru, že určitá spoluúčast je potřeba, byť třeba ne v takové podobě, v jaké byla zavedena). Zajímavější jsou totiž jiné věci, které se v souvislosti se zavedením poplatků vynořily.
Ústavnost/neústavnost spoluúčasti
Bojovníci proti poplatkům podali k ústavnímu soudu žalobu, která zavedení poplatků napadá pro možný rozpor s článkem 31 Listiny základních práv a svobod. Nejsem ústavní právník, takže opravdu nevím, jestli poplatky neústavní jsou nebo nejsou. Co si však troufám říci zcela jednoznačně, že pokud by současný (poplatkový) stav neústavní byl, pak byl neústavní i ten předchozí. Existovaly totiž doplatky na léky, což stavělo dřívější systém do stejné pozice, v jaké je ten dnešní (totiž že zdravotní péče nebyla bezplatná). Co na to dnešní bojovníci? Kde tehdy byli? Proč nebojovali? Proč neodstranili zákon, který doplatky na léky zaváděl, když měli ve sněmovně dostatečnou sílu?
Prostředky a diskriminace
Současná podoba je taková, že se poplatky týkají téměř všech (kromě lidí ve hmotné nouzi). Někomu se nelíbí, že se týkají i dětí, důchodců, obětí autonehod atd. Ovšem proč by tomu tak mělo být? Dobře – jsou skupiny lidí, které na tom nejsou finančně dobře, často nikoli vlastní vinou. Ale proč by se to mělo řešit touto cestou?
Jednak by šlo o použití prostředku k jinému účelu, než ke kterému má sloužit. Špatnou ekonomickou situaci lze řešit jinými nástroji než odpouštěním poplatků. Například u důchodců úpravou výše důchodu, u dětí úpravou přídavků na děti atd.
U obětí autonehod je to ještě jednodušší. Škody na zdraví se platí z povinného ručení viníka (pokud nebyl zjištěn nebo mu chybí pojištění, pak je platí Kancelář pojistitelů). Peníze obdrží příslušná zdravotní pojišťovna, která platila léčbu. Obdrží je ale i ten, kdo platil poplatky za pobyt v nemocnici, za vyšetření, léky atd. – samozřejmě jen v případě, že svůj nárok uplatní.
Druhý důvod, proč by poplatky měli platit všichni, je zamezení diskriminaci lékařů (lékárníků,…). Odpouští se snad některým skupinám lidí placení pekaři, řezníkovi, instalatérovi apod.? Proč by měl být lékař diskriminován?
Je pravda, že případů, kdy se takto nesystémově řeší sociální situace některých skupin lidí, je více. A ještě více je pokusů zavést další takové případy. Ale teprve nyní to v celé své nahotě vyplouvá na povrch, takže je dobrá příležitost dát věci do pořádku.
Ošizená práce lékařů
Včera jsem četl, jak byla nějaká žena nepříjemně překvapena, že musí platit i za injekci proti alergii, přestože není spojena s klinickým vyšetření. A že se jí později dostalo odpovědi, že vyšetření injekci předcházet mělo (a proto se za to platí).
To je ukázka velmi hojně rozšířené praxe, že lékaři šidí některé činnosti. Děje se tak odnepaměti. Vzpomínám například na to, jakým stylem probíhalo očkování dětí. Celá školní třída přišla na polikliniku (nebo očkovací tým přišel do školy), tam se to napíchalo jak na běžícím pásu a bylo hotovo. Přitom právě i před očkováním má lékař člověka vždy vyšetřit, aby odhalil případnou nemoc nebo jiný problém, při kterém by očkování mohlo ohrozit život.
Čili až teprve nyní, kdy se začaly platit poplatky, se pořádně navenek dostává to, že mnozí lékaři zanedbávají některé aspekty své práce a spoléhají na to, že se buď nic nestane nebo že je případně kolegové, kteří by následně pochybení vyšetřovali, podrží. Lidé se až nyní začínají skutečně zabývat tím, jaké péče se jim dostává.
Podivné postavení zubařů
Zubní lékaři mají ve zdravotnickém systému zajímavé postavení – skoro by se dalo říct privilegované. Počátky sahají pravděpodobně do doby, kdy odmítli původní sazebník výkonů, přišli s vlastním návrhem a ten jim byl akceptován. Tím se zubaři dostali „na koně“ a ze získané pozice už neustoupili.
Nyní se to projevuje především tím, že na základě nějaké pochybné dohody s ministerstvem budou účtovat poplatek za pohotovost i tehdy, když v běžnou ordinační dobu ošetří člověka, který u nich není registrován. Nebylo by to až tak divné, nebýt toho, že praktický lékař (stejně tak odborný) toto privilegium nemá.
Co mi ale už vůbec nejde do hlavy, je zpoplatnění první preventivní prohlídky v roce. Pokud je mi známo, do 18 let věku má člověk nárok na 2 prohlídky ročně, v pozdějším věku pak na jednu prohlídku. Tyto prohlídky jsou hrazeny ze zdravotního pojištění a podle zákona se za ně neplatí poplatek.
Nyní ale nějaká chytrá hlava s vrtačkou v ruce vymyslela, že u dětí bude vše jako dříve, ovšem u dospělých se za preventivní prohlídku bude považovat až druhá prohlídka v roce – a tedy až ta bude bezplatná, kdežto za tu první se bude platit poplatek. Že je to absurdní? Asi ano, jistě nejsem sám, komu to tak připadá. Ale leckdo zmíněné tvrzení přijal bez mrknutí oka. Takže je otázka, zdali bychom měli jít k psychiatrovi my, kterým se to zdá divné, nebo ti, kterým to divné nepřipadá.
V každém případě to ukazuje, že je někde něco špatně. Zubaři by neměli být posuzování samostatně, odděleně od zbytku zdravotnictví. Zdravotnictví je jedno a mělo by se na něj nahlížet jako na celek, bez vytrhávání některých profesí.
Lékárníci jako důležitější profese
Současně se zavedením poplatků došlo ještě k jedné změně. Tou je možnost lékárníka zaměnit konkrétní lék tak, aby zůstala zachována účinná látka i léková forma. Tím dochází k podstatnému posílení role lékárníků. Dosud totiž většinou fungovali jen jako prodavači léků – vzali recept, vydali lék, případně vyinkasovali doplatek. Toť vše.
Nyní mají možnost – pokud to lékař v konkrétním případě nezakázal – po dohodě s pacientem zaměnit lék za jiný, obvykle s cílem snížit nebo eliminovat doplatek. Někdo to přijal s obavami (co když mu vydají špatný lék, třeba s nevhodnými pomocnými látkami), jiný naopak s radostí (může ušetřit peníze). Lékárníky taková možnost ale potěšila, protože mohou aspoň nějak uplatnit své znalosti, nedělají jen práci cvičené opice. Na druhou stranu mohou lékárny přijít o peníze, které by vydělaly prodejem dražšího léku. Jak se to všechno projeví v praxi, ukáže teprve čas. Na nějaké závěry je ještě brzy.
Zhodnocení
Poplatky ve zdravotnictví ukázaly, jak zdánlivě nesouvisející věci spolu mohou souviset. I kdyby poplatky nepřinesly nic jiného pozitivního, můžeme za ně být vděčni už jen proto, že umožnily odkrýt řadu jiných věcí, o kterých se sice trochu vědělo, ale nikdo se jimi příliš nezabýval. Ještě tedy zbývá těchto zjištění využít v pozitivním smyslu.