Na začátku 90. let minulého století se rušily tehdejší Okresní ústavy národního zdraví. Spolu s tím se samozřejmě muselo také vyřešit, co s nemocnicemi. Tato otázka vyvstala též v případě OÚNZ Kutná Hora, pod který spadaly dvě nemocnice – v Kutné Hoře a v Čáslavi. I když byli tehdy zájemci o privatizaci, obě nemocnice skončily v rukou příslušných měst. Až potud je vše naprosto stejné. Dále už se ovšem obě cesty rozcházejí.
V Čáslavi byly názory představitelů města na směřování nemocnice prakticky po celou dobu konzistentní. Ať v radě a zastupitelstvu zasedal kdokoliv, snaha rozvíjet nemocnici zde byla stále přítomna a také se pro to mnoho dělalo. Tím nechci tvrdit, že se nedělaly chyby. Ale postupně se podařilo nemocnici zrekonstruovat a současně získávat oblibu u lidí z města samého i odjinud. Není proto náhoda, že se čáslavská nemocnice při nedávném průzkumu umístila na špici.
Bohužel ne tak v Kutné Hoře. Způsob, jakým se s nemocnicí po celou dobu nakládalo, působí dojmem, že o ni město dvakrát nestálo – a to bez ohledu na to, jaká byla zrovna politická konstelace a kdo seděl na radnici. Za těch přibližně 15 let se v nemocnici vystřídala celá řada ředitelů, někteří byli odvoláni a jiní odešli sami (z velké části právě kvůli chybějící podpoře radnice a váznoucí komunikaci). Rozhodnutí okolo osudu špitálu se měnila někdy i s každou další schůzí zastupitelstva či rady.
Těžkou ranou pro nemocnici byla její rekonstrukce, konkrétně přístavba nových operačních sálů, multioborové JIP a centrální sterilizace. Okolnosti výběru dodavatele a podpisu smlouvy byly přinejmenším „podivné“ (představitelé vítězné firmy GEOSAN GROUP byli v minulých dnech obžalováni kvůli podezření z korupce – mimo jiné právě v souvislosti s touto stavbou). Výsledkem bylo značné překročení rozpočtu, hrubé nedostatky v realizaci stavby a jejich pomalé odstraňování, a v neposlední řadě též aféra okolo chybného vyúčtování dotace (původně hrozila povinnost vrácení, nakonec to skončilo „jen“ pětimilionovou pokutou).
Situace přetrvává dodnes – nemocnice byla transformována na obchodní společnost, ale stále není jasné, zda bude privatizována, či si ji město ponechá, případně bude zvolena nějaká úplně jiná možnost. Jednotliví zastupitelé většinou nemají skutečnou představu, jak dále, a na vývoji událostí je to znát.
Přitom kutnohorská nemocnice není zdaleka v tak špatném stavu, jak se může na první pohled zdát. Pracuje tam řada velice schopných lékařů, sester a dalších lidí, pacientům jsou k dispozici různé moderní přístroje (CT, nové skiaskopicko-skiagrafické pracoviště, endoskopy atd.), široce se používají pokrokové léčebné metody, kvalita nemocničních jídel je vysoce nadprůměrná. Nemocnice jako první v republice (!) úspěšně získala akreditaci, byť jen dočasně (a kvůli probíhající rekonstrukci již pak nebyl audit zopakován), byla mezi zakládajícími účastníky banky pupečníkové krve. A tak by se dalo pokračovat. Dojem ovšem kazí schátralost hlavní budovy, nevyhovující podmínky v lůžkové části (např. pouze 1 WC na celou stanici), ale hlavně naprostá demotivace personálu, bez vidiny nějaké perspektivy do budoucna.
Ten rozdíl je viditelný na první pohled. V Čáslavi vytyčili cíl a šli za ním, byť samozřejmě docházelo ke korekcím plánů. Kdežto v Kutné Hoře byla nemocnice horkým bramborem, přehazovaným sem a tam. Nyní je po volbách, v zastupitelstvu sedí jiní lidé. Právě oni mají nyní šanci postavit se k tomu čelem a nějak rozhodnout – nejde ani tak o to, jak. Ale aby se ten krok udělal. Stačí tak málo.
A toto vše by se dalo přenést i na mnoho dalších případů. Když už si obec vezme něco do správy, měla by se o to starat. Určit cíle a směřovat k nim. Své zástupce si neplatíme proto, aby si jen „vyměňovali názory“ a nepracovali. Platí to i na celostátní úrovni.