Centrální zásobení teplem (CZT) z tepláren původně vznikalo proto, že mělo být oproti topení přímo na místě ekonomicky výhodnější, pohodlnější, spolehlivější a z dnešního pohledu také ekologičtější. V dobách před někdejším znárodněním šlo samozřejmě i o zisk pro provozovatele. Nicméně dnes to s teplárnami vypadá bledě.
Dálkové topení ekonomicky výhodné není ani náhodou. Ve většině případů vychází takto dodávané teplo výrazně dráže, než když se topí přímo na místě, a to téměř jakkoli (kromě přímotopné elektřiny, propanu a jiných extrémně drahých způsobů). Například kutnohorské městské teplárny KH Tebis (topí se plynem) dodávají teplo v ceně 597 Kč/GJ. Zemní plyn pro domácnost vychází v celkových nákladech (při odběru 1000 m3/rok) na 414 Kč/GJ, při účinnosti kotle 90 % (moderní kondenzační kotle mají účinnost vyšší) je to 460 Kč/GJ. Už při tomto pohledu dálkové teplo dost těžce prohrává, navzdory tomu, že je skrytě dotováno sníženou sazbou DPH a že jde o městskou společnost, která nemá za cíl vykazovat zisk.
U lokálního topení je samozřejmě potřeba započítat investici do kotle a jeho následnou údržbu (investice je, řekněme, od 1000 Kč/kW instalovaného výkonu), na druhou stranu je regulace mnohem pružnější než u CZT. Především ale zmíněná cena plynu platí jen pro skutečně malý odběr – při větším odběru rapidně klesá díky klesajícímu podílu paušálních složek i nižší ceně samotného plynu (např. u desetinásobného odběru už je jen 350 Kč/GJ).
Z hlediska pohodlnosti a spolehlivosti je to otazné. Pokud bychom srovnávali uhelné teplárny s lokálními topidly na uhlí, není co řešit. Ale u plynu nebo třeba elektrického tepelného čerpadla se veškeré běžné starosti o vytápění omezují pouze na nastavování požadované teploty – nic dalšího není třeba řešit a poruchovost je nízká.
Podobně otazná je ekologičnost CZT. Samozřejmě lze u větších kotlů dosáhnout vyšší účinnosti, na druhou stranu vznikají nemalé ztráty při přenosu tepla a ve výměnících. Stejně tak regulace výkonu je nepružná a znamená další ztráty. Téměř bez diskuse je porovnání uhelných tepláren s místními topidly na uhlí – tady teplárny vítězí, produkují mnohem méně pevných částic, oxidu uhelnatého i jiných nežádoucích látek. U plynu už to ale tak jednoznačné není.
Ještě jsem nechal stranou jednu důležitou věc: kogeneraci. Pokud teplárna slouží současně jako elektrárna (tj. získané teplo se používá primárně na výrobu elektřiny a teprve odpadním teplem se vytápí), jsou to samozřejmě body navíc pro teplárnu, protože to umožňuje dosáhnout nižší cenu než při samotné výrobě tepla. Kogenerace ale není zatím příliš rozšířená – sice ji má dost tepláren nainstalovánu, ale mnohde (opět třeba v KH Tebis) jde jen o malý podíl na celkové výrobě tepla.
Co tím celým chci říci? Že problémem tepláren jsou právě samotné teplárny. Budou-li mnohdy velmi staré a neefektivně fungující teplárny spalující uhlí nahrazeny místním vytápěním (ústředním pro jednotlivé budovy) využívajícím vhodný zdroj energie (většinou plyn, případně elektřinu formou tepelného čerpadla), nebude nutné provádět žádné drastické kroky (prolomení limitů těžby s následnou likvidací obcí apod.) a lidé ještě ušetří. Například zemního plynu je ještě relativně dost a i když se největší část dováží z Ruska, není příliš důvod se obávat problémů s dodávkami. Udržovat v provozu teplárny, které i přes daňové zvýhodnění dodávají už dnes velmi drahé teplo, je holý nerozum. A likvidovat kvůli tomu vesnice je nerozum ještě větší.