Když začaly během loňského léta zaznívat první úvahy o tom, že by se Dana Kuchtová mohla stát ministryní školství, měl jsem silné obavy. Obavy, že se bude ve školství chovat podobným stylem jako při boji proti Temelínu.
Když pak zanedlouho vyšel rozhovor s touto kandidátkou na ministerskou funkci, byl jsem příjemně překvapen – podle všeho to vypadalo, že mé původní obavy byly liché. Nicméně pořád jsem měl jisté pochybnosti o tom, že by to byla žena na svém místě.
Již po krátkém působení Dany Kuchtové ve funkci bylo vidět, že pracuje, stručně řečeno, vlažně. Nijak významně neprosazovala zájmy svého resortu ve vládě, neřešila problémy přetrvávající na ministerstvu již dlouhá léta (především různé pochybné zakázky) a vůbec to vypadalo, že buď na svoji funkci nestačí nebo má prostě takový pracovní styl.
První důležitým okamžikem, kdy si pod sebou zelená ministryně vážným způsobem nařízla větev, bylo projednávání návrhu státního rozpočtu ve vládě. Zatímco ostatní ministři se snažili (v rámci možností) urvat, co se dalo, Kuchtová na takové snahy již předem viditelně rezignovala. Bouře nevole učitelů na sebe (z tohoto i jiných důvodů) nenechala čekat.
Vaz srazilo Daně Kuchtové teprve provalení informací, v jak kritickém stavu je příprava dokumentů pro žádosti o peníze z fondů EU. Sice v tom byla z velké části nevinně (tohle padá především na hlavu Petry Buzkové a Miroslavy Kopicové), udělala však obrovskou chybu tím, že již od počátku neaplikovala „krizový scénář“, což bylo naprosto nezbytné. A pokud si „jen“ neohlídala své podřízené, kteří to měli na starosti, jde o chybu s tak závažnými následky, že to na věci skoro nic nemění.
Dana Kuchtová odejde s nálepkou „ministryně, která nejvíc poškodila české školství“. Částečně ji bude mít neprávem, ale částečně určitě zcela oprávněně. Trochu mi to připomíná případ někdejšího ministra zdravotnictví Ivana Davida. Také on si počínal podobně slabě a lidé jako David Rath nebo Soňa Pivoňková ho měli zcela v hrsti – a také on ve své funkci brzy skončil.
Zbývá jen doufat, že nový ministr (nebo ministryně) „za to pořádně vezme“ a i když nebude moci napravit všechny chyby, aspoň co nejvíce zmírní následky. Proto bych viděl raději ve funkci někoho, jako je Jiří Zlatuška, než například Kateřinu Jacques. Nic proti paní Jacques nemám, ale něco mi trochu napovídá, že by se historie mohla opakovat. A to by jistě nebylo to pravé ořechové.