Politik je veřejná osoba. Cokoli řekne nebo udělá, se řeší veřejně. Lidé o tom hovoří v hospodách i jinde, novináři o tom píší. Toto k politice neodmyslitelně patří, tak to prostě je.
Mezi způsob vyjádření patří i politická satira. Mezi lidmi vždy kolovaly vtipy o politicích, včetně různých „štiplavých“ obrázků a upravených fotografií, a to i v dobách, kdy za to hrozily kruté tresty. Kdo jednou vstoupí do politiky, musí být na toto připraven, a to zejména v případě, že dělá něco, co některým lidem (často většině) není zrovna po chuti.
Někteří politici však jako by se s tím nechtěli smířit. Na své karikatury nebo nepříjemné články reagují podrážděně, někdy sáhnou i k soudní žalobě. Činí tak ke škodě vlastní, protože je boj, který nemohou vyhrát. Je to něco jako pokus prorazit hlavou železobetonovou zeď. I pokud se politikovi podaří u soudu zvítězit (jako že to není příliš pravděpodobné, hlavně pokud obrázky nebo texty reagují na konkrétní slova a činy daného politika), skutečného vítězství politik dosáhnout nemůže. Svým chováním „potrefené husy“ se zesměšní podstatně více, než jak se to může povést libovolnému novináři.
Nevěřím tomu, že by byli naši čelní politici tak hloupí, aby toto nedokázali pochopit. Spíš bych to viděl na silně narušené vnímání reality, možná následkem dlouhodobějšího pobytu v politice. Člověk už pak může vnímat věci úplně jinak, než jsou, proto se nedokáže nad neškodnou legraci (která ale může být současně dobrým varovným signálem, že člověk dělá něco špatně) povznést nebo si z ní dokonce vzít poučení. Přeji každému, kdo se rozhodne vstoupit do politiky, aby se mu něco takového nestalo. Okamžik, kdy se z člověka stane pouhá figurka metající okolo sebe žalobami kvůli domnělým křivdám, je totiž tak potupný, že těžko snese jakékoli srovnání.