O zavedení standardů na zdravotní péči se hovoří již řadu let. Nyní se standardy přiblížily asi nejvíce, proto se také zvedá největší odpor proti jejich zavedení. Tento odpor příliš nechápu, naopak vidím jako velký problém, že standardy dosud neexistují. Můžeme si tady hrát na to, že každý dostává nejlepší možnou péči, ale tím budeme obelhávat jen sami sebe.
Doby, kdy si lékař musel vystačit s holýma rukama a hlavou plnou znalostí a zkušeností, jsou dávno pryč. Dnešní zdravotnictví staví ve velké míře na složitých metodách, technologiích, materiálech a lécích. To všechno ale stojí peníze, hodně peněz. A tyto peníze se musí odněkud vzít.
Dále, objem peněz, které se vynaloží na léčbu každého člověka, nemá žádný strop. Vždycky lze poskytnout lepší péči, než jaká poskytnuta byla, přičemž obecně platí, že tato závislost není lineární – s rostoucí celkovou částkou klesá efekt dalších peněz vydaných na zlepšení léčby. Tohle je snad každému jasné, i tak ale uvedu pár příkladů.
Například máme síť stanovišť záchranné služby. Pokud bude síť hustší, budou kratší dojezdové časy a tedy vyšší šance na záchranu života. Hustší síť ale znamená vyšší náklady – jak finanční, tak i v přeneseném smyslu, z hlediska počtu lékařů, záchranářů a řidičů. Potýkáme se tedy se stropem nákladů, strop kvality péče však prakticky není, dojezd za 10 minut je lepší než za 20 minut, za 3 minuty je lepší než za 5 minut a podobně (v urgentních stavech jde mnohdy o vteřiny).
Jiným příkladem jsou třeba materiály pro implantáty, třeba kloubní náhrady. Existuje škála materiálů, které lze použít. Jsou různě drahé, mají různé vlastnosti. Můžeme říci, že se budou vždy používat ty nejkvalitnější existující materiály, ale problém je, že se to také musí zaplatit.
Do zdravotnictví jde určitý objem peněz, který je určen v zásadě politickým rozhodnutím. Skládá se z úhrad ze zdravotního pojištění, z dotací státu a samospráv a z přímých plateb pacientů. Současná situace je taková, že parlament nastaví výši pojistného, pojišťovny toto pojistné vyberou, rozdělí poskytovatelům péče a ti poskytnou péči, která v zásadě odpovídá tomuto objemu peněz.
Protože jde o objem omezený, a to výrazně omezenený vůči poskytnutelnému rozsahu péče, dochází k tomu, že jednak se limituje kvalita této péče, a také existuje černý či šedý trh s další péčí (resp. s navýšením kvality péče), kdy se kvalita zvyšuje za peníze nebo jiná „plnění“ poskytnutá mimo oficiální systém.
Jaké má takový systém dopady? Zhruby tyto:
- Nikdo nedostává nejlepší možnou péči, navzdory tvrzení některých lidí, že tomu tak je. Kvantita a kvalita jsou limitovány aktuálními podmínkami, například hustotou sítě zdravotnických zařízení, ekonomickou situací, úhradovými vyhláškami, postojem lékařů a managementu apod.
- Nikdo dopředu neví, jaké péče se mu dostane. Záleží na tom, jak lékař jeho situaci posoudí, jaká je ekonomická situace zdravotnického zařízení, jak bylo politicky rozhodnuto o penězích nebo o síti zařízení atd.
- Pokud někdo chce lepší péči, než by normálně dostal, obvykle nemá jinou možnost, než lékaře nebo jiný personál podplatit. Kdysi byla aspoň možnost si v některých případech legálně připlatit, ta však byla „zákonem poslankyně Fischerové“ obecně zakázána a zůstala prakticky jen u zubní péče.
- Náklady systému jsou těžko předvídatelné, protože jsou odvozovány od toho, co do systému teče. Pak se mohou politici hádat o to, jaká výše pojistného by byla optimální, a jsou to diskuse zcela plané. Těžko se totiž podkládají tato čísla nějakými konkrétními údaji, nikdo neví, k jakým změnám v péči by došlo.
Vzhledem k uvedeným dopadům považuji za naprosto nezbytné, aby existovaly standardy péče, aby bylo předem jasno, na co je nárok z veřejného pojištění a na co už ne.
Odpůrci standardů argumentují, že se vytvoří „dvojí zdravotnictví“, že chudí nedostanou skoro nic, kdežto bohatí si zaplatí všechno. Tento argument ovšem nemá reálný základ, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, bude velmi záležet na tom, jak budou standardy nastaveny, co všechno bude hrazeno z veřejného pojištění. Tam je obrovská škála možností, od minimalistického pojetí až po hrazení skoro všeho. Ti, kdo bojují proti standardům, už dopředu vidí, že se nastavení přiblíží té minimální verzi, čili že bude hrazeno jen málo péče. To je ale podobný argument, jako kdyby někdo zavrhoval auta jen proto, že s nimi někdo může jezdit jako prase.
Druhým důvodem je, že zmíněné „dvojí zdravotnictví“ tu máme už dnes. Je tu od samého počátku, co se začala zdravotní péče platit z veřejných rozpočtů, zvláště bujelo v dobách reálného socialismu. Jenže je tu v divoké formě, kdy si lze péči oproti té nabídnuté zvýšit v lepším případě sponzorským darem, v horším případě úplatkem. Existuje tu významná stínová ekonomika, kde se točí nezdaněné peníze.
Proto se musím odpůrců standardů ptát: Opravdu chcete, aby v hrazení péče panoval chaos a nikdo nevěděl, na co má nárok? Opravdu chcete, aby stát přicházel o peníze, které by mohl vybrat na daních? A konečně, opravdu chcete, aby byli pacienti hnáni do nedůstojné situace, kdy musejí kvůli lepší péči někomu vsouvat do kapsy obálku?
Osobně vidím zavedení standardů jako nezbytnou součást moderního, kvalitního a transparentního zdravotnictví. Doby veksláků a šmelinářů jsou naštěstí dávno pryč, tak se nebojme odstranit i další relikt tehdejších dob, kterým absence standardů bezpochyby je.