…a hned vzápětí na pravé straně cyklista. To je snad zlý sen! Brzdil co to dalo, autobus minul jen o milimetry, ale hned poté se ozvala rána. Cyklista se skutálel do příkopu.
Sanitka, policie, vyšetřování, výslechy, obžaloba, soud. Řidič byl shledán vinným a odsouzen. Cyklista naštěstí přežil, soud byl proto shovívavý a uložil řidiči jen podmínku.
Sotva se tato zpráva dostala na veřejnost, rozpoutala se vášnivá diskuse. Diskutéři se rozdělili do několika názorových proudů – zhruba podle následujícího klíče:
- Řidič byl odsouzen po právu. Nepřizpůsobil svoji rychlost vzdálenosti, na kterou měl rozhled.
- Řidiče měli zavřít, až zčerná. Tihle vrazi by se měli střílet.
- Řidič za nic nemůže. Jak má tušit, že tam bude taková zrada?
- Tyhle staré šroty, co nebrzdí, by se měly odstranit ze silnice.
- Cyklista je debil. Co dělal tak daleko od kraje vozovky?
- Mohou za to úřady. Už tam dávno mělo být omezení rychlosti na 60 km/h.
Ke kterému názoru byste se přiklonili? Jdeme dál…
Příběh druhý: veřejná zakázka
V jednom městečku se měl nasazovat nový informační systém. Městská rada tedy vyhlásila výběrové řízení. Přihlásilo se asi 10 zájemců. Komise složená převážně z radních nakonec vybrala jednu z firem. Firma kupodivu nenabízela nejnižší cenu, technicky nejlepší řešení, dokonce dosud žádný informační systém nevytvořila (zabývala se pouze tvorbou počítačových her).
Byla podepsána smlouva, proběhl slavnostní přípitek a firma začala tvořit. Jenže původní rozpočet byl přetažen o 50 %, systém dodán 3 měsíce po termínu, a co bylo nejhorší, byl plný chyb. Pro firmu se nic zvláštního nedělo – smlouva toto všechno umožňovala. Mírné zděšení vládlo na úřadě, kde se marně snažili aspoň vyřešit chyby. Firma však přehazovala odpovědnost na subdodavatele, a ti se tím logicky něchtěli zabývat, město si u nich přece nic neobjednalo.
Situace dospěla až do zajímavého finále. Systém se s vypětím všech sil podařilo jakž takž rozchodit, šéfové firmy byli obviněni a dokonce i obžalováni kvůli podezření z uplácení (hlavní líčení je však v nedohlednu). Starosta a další členové městské rady byli opět hladce zvoleni do svých funkcí.
Co na to lid?
- Občané města mají, co si zaslouží. Zvolili si je, nechť si to vypijí do dna.
- Ať rozhodne nezávislý soud. Pak se ukáže, jestli tam úplatky opravdu byly nebo ne.
- Je to korupce až na půdu. Šéfové firmy byli blbci, protože když už žereš, aspoň nemlaskej.
- Starosta a další jsou chudáci. Obětují se pro město a pak mají ještě problémy. A ta firma za to nemůže – každý informační systém trpí podobnými problémy.
Tak co – jak to bude v tomto případě?
Příběh třetí: domácí pálení
Zemědělec se dostal do těžkých problémů. Jablka z jeho sadu se stala prakticky neprodejná – výkupní cena pokryla tak maximálně náklady na dopravu, a těch pár pytlů prodaných přímo v sadu do nevytrhne. Proto se to zemědělec rozhodl řešit svérázně. Sestavil destilační soupravu, začal pálit zkvašená jablka a destilát prodával příbuzným a známým.
Jednou časně ráno u něj zazvonili celníci. Prý nelegálně vyrábí líh. Destilační souprava byla vidět oknem, nemělo smysl zapírat. Zemědělec vše přiznal, souprava mu byla zabavena a od soudu odešel s podmínkou. Později vyšlo najevo, že ho udal jeho vlastní syn. Nelíbilo se mu, že už ho otec nechce zdarma zásobit kořalkou.
Zde jsou názory:
- Zemědělec má smůlu. I když na těžkou situaci reagoval logicky, prostě provozoval nelegální činnost.
- Domácí pálení by se mělo legalizovat. A zlodějská daň z lihu zrušit.
- Zavřít až zčerná! Alkohol je metla lidstva!
- Synáček je svině. Měli by zavřít jeho. Dokud dostával chlast, držel hubu.
Tak to by bylo vše. Ještě jde o to, zda si má člověk vůbec udělat názor úplně na všechno, co vidí, slyší nebo čte. Zda třeba není lepší některé věci prostě neřešit nebo přinejmenším zůstat zticha.
(Popisované příběhy jsou skutečné. Některé nepodstatné detaily však byly pozměněny.)