Vidím to jako dnes. Seděl jsem, podobně jako zhruba dvacítka dalších posluchačů, na přednášce z předmětu Fyzikální metody v medicíně. Předmět vedl odborný asistent ing. Petr Slovák, jinak též úspěšný konstruktér přístrojů pro elektroléčbu. Příslušná přednáška se týkala kardiostimulátorů.
Dokud přednášející pouze kreslil na tabuli schémata a vyprávěl o elektrochemických a biologických procesech, atmosféra se nijak nevymykala běžným přednáškám (snad až na to, že – vzhledem k tomu, že se jednalo o nepovinný předmět – zde všichni byli čistě ze zájmu o věc). Takto to probíhalo až do chvíle, kdy ing. Slovák začal vyprávět příběh z minulosti již poněkud vzdálenější.
Odehrával se v době, kdy se v Československu začínalo s používáním kardiostimulátorů a kdy tehdy vyráběné přístroje neoplývaly zrovna velkou kvalitou a spolehlivostí. Slovák v té době hovořil s člověkem, kterému byl kardiostimulátor právě zaveden. V žertu mu tehdy říkal: „Kdyby vám to blblo, tak si ten kabel přeštípněte.“
O nějaký čas později toho člověka potkal znovu. A ten mu děkoval za záchranu života. „Ten kardiostimulátor se mi zbláznil, tak jsem vzal štípačky a ten kabel přeštípl.“ Jakmile toto zaznělo, celému osazenstvu posluchárny (samozřejmě včetně mě) spadla čelist a vytřeštěné oči zíraly vpřed. „Taky byste si štípli, věřte mi.“ reagoval ing. Slovák. „No normálně, přes kůži. Ten stimulátor když se zblázní, to je děs.“
Jenže zděšené pohledy zíraly dál. Do konce přednášky se už nikdo nevzpamatoval. Představa přeštípávání kabelu i s kůží byla zjevně velmi silným zážitkem. Skoro stejně silným, jako kdyby si člověk ten kabel sám doopravdy štípal.
Nebyl důvod nevěřit tomu, co je člověk schopen udělat, aby se zbavil kruté bolesti nebo aby si zachránil život. Ostatně podobně reagují i zvířata. Ovšem pokud je člověk vystaven něčemu takovému byť jen z realisticky působícího vyprávění, zjevně to přijímá velmi ztěžka. Nikdy nezapomenu na ten vyděšený pohled svých kolegů ani na tehdejší pocity své vlastní. Byl to skutečně silný zážitek, s máločím srovnatelný.