Mezi desátou a jedenáctou dopolední přijíždím do (Českého) Těšína. Stejně jako v Karviné, ze které jsem vyjížděl, a v Havířově, kde jsem se zastavil, mě vítá mlha, teplota okolo nuly a ostrý ledový vítr. Nic moc počasí na poznávání neznámých měst. Parkuji nedaleko náměstí a vydávám se do ulic.
Procházím „cik-cak“ uličkami a míjím nádraží, odkud „vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“. Město i přes nevlídné počasí působí velmi přívětivě. Projdu náměstím a mířím k mostu, kde „tramvaj jezdila přes řeku nahoru“. Stojím na levém břehu Olše a hledím přes most na druhou stranu.
Tak kde začíná to Polsko? Teprve po chvíli si všimnu modré tabulky s unijními hvězdami a nápisem Rzeczpospolita Polska. Lidé proudí přes most oběma směry – úplně stejně jako v přilehlých ulicích. Na české straně jsou polské nápisy a na polské zase české. Hranice jako kdyby nikdy neexistovala.
Vydávám se přes most, stoupám vzhůru. Projdu se klikatými uličkami, které od těch českých odlišuje snad jen to, že nejsou v rovině. Brzy se dostávám k dalšímu mostu, kde město na obou březích přiléhá k vodě ještě těsněji, než u mostu prvního. Ani nevím, kdy jsem se ocitl v jiné zemi.
Neviděl jsem odjíždět vlaky co čtvrthodinu. Nepotkal jsem v podchodu nádraží bláznivou Markétu. Necítil jsem vůni svátečního oběda. Zato jsem zažil město, kde hranice mezi státy nehraje žádnou roli – a to je možná ještě lepším zážitkem než ztělesnění představ vytvořených z písní.