Stížnosti na problematické a stále se zhoršující chování mládeže nejsou ničím novým. Podle dochovaných pramenů zaznívaly již ve starověku. Jsou tedy dnešní děti a mládež horší, než byly předchozí generace? Pravděpodobně nikoliv. Existuje určité období v lidském životě, kdy se člověk chová do jisté míry (více či méně) „problematicky“. To přinejmenším v novodobé historii lidstva (tedy v posledních tisíciletích) vždycky bylo, je a bude.
Co se samozřejmě mění, je forma onoho „zlobení“. Je jasné, že před 20 lety nemohl nikdo vyrušovat nebo podvádět s mobilním telefonem, protože ty tehdy nebyly. Z podobných důvodů nemohl ani učitele (nebo peroucí se spolužáky) natáčet a dávat to na Internet. Ovšem na různé formy „škádlení učitelů“, a to často dost krutými formami (například včetně nastražování různých výbušnin), velmi dobře vzpomínají i generace našich prarodičů, pokud se jim vzpomínat chce.
Je pravdou, že někteří žáci a studenti jsou skutečně obtížně zvladatelní (a takoví se vyskytovali vždycky). Jenže návrh, aby se tomu čelilo tím, že se z učitelů udělají veřejní činitelé, není zrovna dobrým nápadem. Proč si to myslím? Důvodů je více:
- Už dnes máme veřejných činitelů přespříliš. Kromě všemožných volených funkcionářů, příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, soudců, exekutorů jsou jimi také ty různé stráže (lesnická, myslivecká, rybářská, vodní…), jejichž příslušníků je všude plno. Každé další rozšíření skupiny veřejných činitelů by zesílilo tlaky na udělení statusu další skupině lidí – zájem by určitě měli například revizoři MHD, průvodčí ve vlacích, příslušníci bezpečnostních agentur, listonoši, pořadatelů kulturních a sportovních akcí a mnozí další. Brzy by se mohlo stát, že tu bude veřejných činitelů většina a zůstane tu jen malý počet obyčejných neprivilegovaných lidí.
- Status veřejného činitele neochrání před útokem. Před časem se řešilo, že by měli být veřejnými činiteli lékaři a zdravotníci záchranné služby, protože bývají často terčem útoků (nakonec to bylo vyřešeno jinak – přísnějším trestáním útoků proti komukoliv, kdo poskytuje pomoc). Jenže útočník obvykle naprosto neřeší (zejména pokud je opilý), zda a jak bude potrestán. Má chuť útočit, tak útočí.
- Děti nejsou trestně odpovědné. U učitelů na základních školách by se to celé mohlo týkat maximálně rodičů žáků, ne žáků samotných. Nelze si dělat iluze, že by to mělo nějaký významný vliv.
- Status veřejného činitele nepřináší jen ochranu, ale také větší odpovědnost, což si leckdo neuvědomuje. Konkrétně jde o trestné činy Zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158) a Maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (§ 159). Proti učitelům by se to mohlo snadno obrátit, protože by mohli být trestáni mnohem snáze než nyní, a to i za různá nedbalostní provinění související s výkonem jejich práce.
- Větší zákonná ochrana by mohla (možná trochu paradoxně) vést k obecnému snížení autority učitelů. Přirozená autorita by měla menší vliv, respekt vůči učitelům by klesl, protože, slovy školních vyvrhelů, „von nemít ten papír, tak je úplný h….“.
Zkrátka to vidím tak, že tudy cesta nevede. Důležité je, aby učili ti, kteří o to mají skutečný zájem, kteří tam nejsou jen proto, že je jinde nechtěli. Kvalitní učitelé by měli být dobře finančně ohodnoceni, aby neodcházeli ze školství z ekonomických důvodů, zatímco s těmi špatnými by měly být nemilosrdně vyraženy dveře, bez ohledu na odsloužená léta. Dobrý učitel dokáže i ty nejhorší exempláře z řad mládeže zaujmout natolik, že nemají sebemenší důvod na tohoto učitele jakkoli útočit, vyhrožovat mu nebo něco takového. Tudy vede cesta, ne přes zvětšování hradeb mezi učiteli a žáky, kterým zavedení statusu veřejného činitele bezpochyby je.