Se zákazy a příkazy se setkáváme na každém kroku. Spočítat je všechny, to by bylo asi na hodně dlouho – dokonce není jisté, zda by k tomu vůbec stačil lidský život. Stačí si vzpomenout na ty nejobecnější – tedy zákazy a příkazy uložené různým zákony, evropskými směrnicemi, vyhláškami atd. Ale vzato do detailu, také například každá zákazová a příkazová dopravní značka ukládá nějaký zákaz nebo povinnost.
Většinou se shodneme na tom, že bez určitých pravidel by to nešlo. Byla by anarchie. Nejde ani tolik o to, nakolik jsou tato pravidla formalizována – musí být však přijímána za svá dostatečnou většinou lidí. V dnešní době mají pravidla čím dál víc konkrétní formální podobu, podobu nějakého právního předpisu.
A problém je v tom, že pravidel neustále rychlým tempem přibývá. Každou chvíli se objeví nějaký návrh na zavedení dalšího zákazu nebo povinnosti. Pokud se pro takový návrh najde dostatečná politická shoda, je „přetaven“ v konkrétní formální předpis.
Zástupy zákazů a příkazů tak úspěšně rostou. Lidé mají stále menší a menší šanci se v nich orientovat, současně roste pravděpodobnost nějaké chyby/díry, která umožňuje se ze spárů předpisu vykroutit. Výsledkem je, že vymáhání předpisů slábne a je čím dál složitější a nákladnější, a úspěch slaví ten, kdo má k dispozici lepší právníky schopné hledat zmíněné díry.
Bohužel mnoho lidí na zavádění zákazů a příkazů slyší. Mají zjevně pocit, že nějaký nový předpis vyřeší ten či onen problém. Proto má zavedení předpisu často poměrně velkou veřejnou podporu – bez ohledu na to, že jeho dodržování v praxi už zdaleka tak masové nebývá.
Zajímavé je ale zamyslet se, proč vůbec někdo nějaké nové zákazy a příkazy navrhuje. Proč chce manipulovat s životy lidí, na které zákaz/příkaz dopadne. Rozdělil bych je do následujících kategorií:
- Sbírání politických bodů. V rámci předvolební rétoriky se politici předhánějí ve vytahování, jak budou řešit ten či onen problém. A pokud současně mají ty možnosti (tj. především většinu v poslanecké sněmovně, případně v obecním zastupitelstvu), hned něco realizují v praxi. Je to snadné, efektní a většinou zcela bez rizika.
- „Vím, co je pro vás dobré.“ Někdo vidí v zákazu skutečné řešení určitého problému, nebo ho prostě považuje za obecně prospěšný. Proto chce zakázat například nedělní prodej (lidé mají odpočívat a ne nakupovat) nebo nařídit povinné helmy při lyžování. Na to lze reagovat mojí oblíbenou větou: „Všichni chtějí naše dobro – nenechme si ho vzít!“
- Podpora vlastních zájmů. Je přirozené, že každý má nějaké zájmy, které by rád podpořil různými cestami – a často i cestami obecných zákazů a příkazů. Tak například bankám vyhovuje omezení plateb v hotovosti, výrobcům syntetických vláken omezení pěstování konopí, výrobcům hasicích přístrojů jejich povinná instalace v domácnosti, výrobci vakcíny povinné očkování. Pokud zůstává jen u přání a návrhů, o nic nejde. Ale politici se často dostávají do vleku lidí s takovými návrhy a promítají je do zákonů.
Měli bychom být proti novým zákazům a příkazů ostražití. Měli bychom se vždy ptát, proč ten který zákaz/příkaz vznikl, co komu přinese dobrého, komu ublíží, zda není příslušný problém snadno řešitelný bez nových předpisů. Týká se to jak zákonů, tak i věcí mnohem drobnějších, třeba i těch dopravních značek. Opravdu bylo nutné sem osadit zákaz zastavení, když se v tom úseku stejně zastavit nesmí?
A hlavně – pokud je už předem jasné, že nějaký zákaz bude veřejností sice vnímán pozitivně, ale pak bude zcela ignorován, má smysl ho vůbec přijímat (aby byl pak masově ignorován nebo obcházen)? To vede k té zřejmě nejzákladnější otázce: zda máme pravidla, abychom žili, nebo zda žijeme, abychom měli pravidla.